V dnešním sloupku se budu chlubit. A nemějte mi to za zlé, protože kdo mě zná, tak ví, že to zase tak často nedělám. Že sám o sobě ve většině případů mluvím sarkasticky, neberu se vážně a nazývám se všemi možnými výrazy od "retarda" po "demenci". Ono to taky ani jinak nejde, protože měli-li jste tu čest mě vidět hrát tenis, golf nebo fotbal, tak chápete, proč.
Jenže běh je pořád pohyb, který může dělat i, kulantně řečeno, pohybově ne tak nadaný jedinec. Je to sport téměř zadarmo, lze ho dělat všude a pořád a je jedno, jestli se jdete jen tak pokochat přírodou nebo si dáváte určité osobní závodní cíle. Když jsem jako notorická průdušková troska dostal doporučení, že běháním pomohu zvýšit jejich kapacitu a odolnost, začal jsem v roce 2014 snovat plán na půlmaraton. A v běhu se opravdu můžete zlepšovat, přestože u toho vypadáte nemotorně. Ani můj běh (to je ale překvapení) není zrovna atletický. Kachní styl, prdel vystrčená, místo běhu po špičkách kachňání po patách...
Ale vždycky mi to připomene můj zážitek z prvního závodu. Po třech měsících trénování první desítka. Na startu borec, u kterého jsem si říkal, jestli to není pořadatel, co si jenom nevypůjčil startovní číslo. Trenky ze spartakiády, tílko, v němž naši "fotrové" sedávali doma u telky, kolem vypelichané hlavy tak dvacet let stará čelenka, podle vizáže šedesátka na krku... Když se byl před závodem rozběhat, byl pokroucený, hlavu skrčenou mezi rameny. Rozhlížel jsem se, hlavně aby tam byla záchranka a kroutil jsem hlavou, kdo všechno se dnes může přihlásit na běžecké závody. V červnovém rozpáleném poledni jsem na pokraji vyčerpání doběhl za nějakých 52 vteřin a když se mi navrátil po vydýchání ostrý zrak, vidím toho týpka, jak sedí na lavičce u stánku v cíli a před sebou má skoro vypité pivko. Běžel vůbec? Kouknu na jeho startovní číslo 59 a večer ho hledám ve výsledcích. 11. místo, ročník 59 a dal mi 14 minut. V ten den jsem pochopil význam motta RunCzechu "All runners are beautiful". Tak to bych i já mohl začít běhat rychle, ne?
Po krásné sezóně 2017 s dosud jediným maratonem a osobáky na půlmaraton i desítku přišly pro mě hlušší běžecké roky. 2018 a hlavně strašný rok 2019, kdy jsem podcenil užívání autovakcíny a s průduškami prochcípal duben, květen a obodbí od září do listopadu. Až pět týdnů v tropech mě přes zimu daly dohromady a pro letošek se rozhodl nic nenechat náhodě a dobře se o sebe starat. Paradoxně pomohla i mediavirová hysterie, protože po zimě v posilce a v tropech bylo na jaře během kurzarbeitů spousta času na naběhání formy. Povedlo se mi vyvarovat excesů s večerními návraty ve studených teplotách po různých alkoholových party, které bývaly nejčastější příčinou pozdějšího ulehnutí.
V červnu z toho byl po třech letech osobák na půlmaraton za 1:42:05. Krásné na něm bylo hlavně to, že jsem ho dobíhal ve stavu pohody, bez náznaků nějaké krize. Formu jsem pak nemohl zúročit, protože jsem trošku špatně došlápl při jednom z běhů a co se jevilo jako banální záležitost, se protáhlo skoro na měsíc a půl. Ale snažil jsem se udržet ve formě jinak. Srpen už byl OK, a protože září je letos teplé, povedla se porce plánovaných naběhaných kilometrů až na pár výjimek dodržet. Letos jsem se navíc, a to mohla být hlavní příčina úspěchu, odhodlal k tréninku v kopcích, které tolik nenávidím a kterým jsem se vždycky pod záminkou natažení lýtka, stehna a kdoví čeho ještě, vyhýbal. Schovával jsem za to jiný fakt - prostě kopce bolí..
Minulý týden se běžela trmická desítka. 10 km je trať, na které jsem se nepokoušel o osobní rekord od července 2017. Buďto jsem neměl natrénováno a když byl závod, nebyla šance to v té současné formě zaběhnout, nebo se mi do toho nechtělo, protože při těch 46:50 jsem trpěl a byla to fakt extrémní doba v rychlém tempu. Týden před půlmaratonem jsem si ale hodlal otestovat formu a zkusit to dát fakt "na bomby", abych za týden při mnohem pomalejším půlmaratonském tempu měl pocit, že to dám v pohodě. Chytil jsem se bývalého kolegy, který běžel ukrutně rychle, a když jsem na polovině trati měl osobák na pětku, jen jsem čekal, kdy přijde koma. Nepřišlo. Druhá desítka byla ještě rychlejší a výsledkem byl čas, na který jsem nemyslel ani v nejoptimistějších snech. 43:11. K tomu ta druhá pětka za 21:25 a dva osobáky v jeden den byly na světě.
"Forma tedy je..", říkal jsem si před půlmaratonem. A zachvátil mě nával optimismu. Současný osobák 1:42:05 stlačit pod magickou hranici 1:40. To bych byl určitě nejrychlejší závodník s "retardstylem"!! Propočty byly následující - 23:40 na pětku, 47:20 na desítku a 1:11:00 na patnáctku.
Poslední dva dny před závodem jsem se ale cítil takový "mdlý", ospalý, spíš tak na gauč k televizi. Energie, se kterou jsem se probudil před týdnem v den té rekordní desítky tam nebyla. A po vyběhnutí do závodu jsem cítil naplněné břicho a celkově divný stav, přestože jsem jedl 3 a půl hodiny před závodem a pak se jenom "dopíjel". Vyběhl jsem si před vodiče na 1:40 a do desátého kilometru se před nimi držel tak o 20 - 30 metrů. Celou dobu až do 12 km jsem běžel u Lukáše Konečného. Ten byl neustále povzbuzován a pořád všem odpovídal: "Děkuju". Tak jsem se na něho s úsměvem otočil, že ho ta energie na odpovídání musí stát ve finále určitě spoustu vteřin. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se vodičům už solidně vzdálil (i Konečnému :)) a na 15 km měl náskok 50 vteřin na svůj plánovaný mezičas. To mě doběhl Paťas, tedy ten bývalý kolega, který mě (aniž by to samozřejmě tak plánoval) vlastně dovedl k tomu osobáku před týdnem. Chvilku jsem se ho držel, ještě nějaký čas získal, ale začalo přicházet zlo. Tedy pokročilá fáze tělesného vyčerpání. A taky stav, který začne přebíjet ve vaší mysli touhu po výsledku. Něco, co si pamatuji z prvních půlmaratonů, z pražského maratonu, ale od roku 2018 jsem nezažil. Člověk bolesti zapomíná. Přišlo mi tedy na 17. kilometru, že to nemůžu přežít. Ale nastřádanou minutu jsem nakonec ztratil jenom z poloviny, dokázal i přes to jediné přání: "Ať už je konec!" jakžtak udržet tempo a byl z toho vysněný čas pod 1:40.
1:39:29.
Takto si představuju vrchol běžecké sezóny. Tři osobáky v 7 dnech.
Jen mám pocit, že teď budu hledat další motivaci dost obtížně. Nejsem si totiž jist, jestli je v mých silách ještě zrychlovat. Nejsem totiž schopen zaběhnout jeden kilometr rychleji než kolem 3:50. A jelikož mi to teď vychází, že osobák na desítku byl za 4:19 na km a půlmaratonský za 4:40, možná to byl týden, v němž zapisuju své osobní časy navždy.
Ale co, běhat pro radost se přeci dá pořád. I když, marná sláva, ten pocit, když si zaběhnete osobák, se prostě nedá ničím nahradit :)
Tak co uděláme s tím pomalým osobním rekordem z jediného maratonu - 4:40:33? :)
Komentáře
Okomentovat