Rekordní vyvrcholení atletického šampionátu v Eugene a další důkaz o českém sportovním uvadání.

  O minulém víkendu vyvrcholilo rovněž atletické mistrovství světa, o rok odložené, v oregonském Eugene.

  Přiznám se, že když se rozhodlo, že tento šampionát se uskuteční právě v Eugene, měl jsem radost. Tamní stadion sice prošel celkem podstatnou rekonstrukcí, vždycky jsem si ho ale pamatoval jako ten, na kterém byli schopni položit superrychlé povrchy a rodily se tam velké výkony. Takže jsem se těšil, že na vrcholné akci, a ještě tam, přijde sprcha světových rekordů. Toho, co mě na atletice, bere úplně nejvíc. Tedy, ještě společně s českými medailemi. Ale to už je taková vzácnost, že se k tomu člověk ani upínat nemůže.

  Nakonec jsem musel čekat na světový rekord celých osm dní. Ale závěrečný víkend všem dychtivcům, prahnoucím po sledování zdolávání historických met, to čekání vynahradil. Protože to, co se událo poslední tři dny, to bylo skutečným vrcholem letošního atletického svátku.

  Ještě než tu začnu jihnout nad historickými milníky, vrátím se k českým výkonům. O atletice se říká, že je to královna sportů. Ano, je to vlastně soubor těch nejzákladnějších pohybových aktivit, které se lidský jedinec už od narození učí. Běh, skok do dálky, do výšky, hody do dálky.. Dá se říct, že atletiku, není-li někdo pohybově postižený, může začít dělat každý. Žel, pohled na výkonnost Čechů při vrcholné akci královny sportu, kdysi pro nás tolik úspěšné, je dalším nezpochybnitelným důkazem toho, jak se u nás na sport se..., pardon, kašle. Peníze mizí v pofidérnéch zakázkách, sportovní svazy vedou podivná individua a celková nálada ve společnosti je, skoro bych řekl, až protisportovní. Když se podíváte do diskuzí, když se mluví o nějakém financování sportu, a to i dětí, valná většina tam vnímá soutěžní pohyb jako zbytnou záležitost, která by co se týče podpory, měla být až kdesi na chvostu oblastí, kam peníze investovat. Ano, chápu, že doba je zlá, ale to, že už léta nejsme schopni vychovávat mladé sportovce, není ani vina covidu, ani války na Ukrajině, nýbrž dlouhodobou ignorací faktu, že naše děti se nehýbou, nejvíc si pochutnají na hranolkách v Mekáči, a proč by kopaly do balónu, když si to můžou zahrát na Play Stationu. Politici o sportu mluví snad jen tehdy, vítají-li nějaký náhodně úspěšný tým, jinak se neděje vůbec nic proto, aby příští generace nebyl samý cukrovkář, tlusťoch a depresivní sebeřešič. Dětičky se vozí až do školy, když se někde poperou nebo zraní, vyděšení tatínci s maminkami mažou do školy a přemýšlí, jestli jí snad nežalovat za to, že jejich dítko si ublížilo.. Tělocvik je nejenoblíbenějším předmětem, rodiče klidně napíšou svým nešikům omluvenky, jen aby je zbavily té ohavné nutnosti se dvakrát za týden u něčeho hýbat víc, než je jim po ..

  A tak jsme na atletickém mistrovství, kde jsme kdysi sbírali i pět medailí, měli jen tři postupy do finále, z toho dva v oštěpu. Pak už tu byli jen čtvrtkaři ve štafetě. Toť vše. Jeden bronz (výborě Kubo!) a dvě osmá místa. Na předchozím MS v Dauhá jsme byli bez medaile, v olympijských závodech to zase zachraňovali jedině oštěpaři. Až zestárne Jan Železný a přestane se starat o výchovu oštěpařů, nebudeme mít nikoho. Opravud smutný to sportovní osud země české.

  No ale zpět k rekordům.

  Nejsilnějším příběhem byl překrásný běh bohyně nad překážkami, Sydney McLaughlinové. Naprosto ideální somatotyp atletky. Za necelé dva roky dokázala stlačit světový rekord na 400 m překážek z 52.16 na 50.68. Možná je výhoda, že tato disciplína se neběhala v osmdesátých letech, kdy vítězily atletky s holeným knírem, třeba by svěťák dnes byl podobně nedobytný jako na hladkou čtyřstovku či osmistovku. Ale to nic neubírá na (a já to musím zopakovat, protože jsem z toho stylu naprosto unešen) BOŽSKOSTI běhu Sydney. Kdyby jí naučili vrh koulí a házet oštěpem, vsadim boty, že by atakovala rekordy i v sedmiboji. Jen pro doplnění pro ty, co to třeba tak nesledují - v rámci tréninků běhá i stovku překážek. A letos jí měla na jaře za 12.65. S tím by prošla do finále. Když se podíváte na její tělo, tak si jí představíte i jak ladně skáče do dálky nebo přes laťku ve výšce. Prostě dokonalost. Teď se ta hranice padesáti vteřin, ještě před dvěma lety vypadající jako nereálná meta, už jeví celkem překonatelně. Jen tak mimoděk přidala zlato ve štafetě, kde měla letmou hladkou čtyřstovku za 47.95...

  Svěťáky padly "jenom" tři. Ale o to větší je jejich "síla". Další naprostou bombou byla ženská stovka překážek v poslední den šampionátu. Aby někdo zboural nejlepší výkon historie už v semifinále, to je naprostá rarita. Navíc, na nejkratší překážkové trati hned o 8 setin, to je rovněž pecka. Tak nějak jsem nevěřil, že po výkonu 12.12 bude Tobi Amusan schopná něco podobného předvést za necelé tři hodiny, ve finále. A převezla mě. 12.06. Jenže v atletice se žádný čas, který zaběhnete s vyšším větrem v zádech, než je 2 m/s, jako světový rekord neuznává, a tak zůstane v tabulkách zatím jako WR 12.12. Škoda, to byla vlastně pro mě jedna z nejsmutnějších zpráv víkendu, že ten vítr byl silnější.

  Korunu závěrečnému večeru potom nasadil Mando Duplantis. Netroškařil, na stojany si nechal postavit rovnou 621 cenťáků a pokořil svěťák i v tyčce. Ba co víc, kdyby si na stojany dal 630, skočil by to taky. Jenže proč by to dělal? S tou fazonou, co má, si může svěťáček hezky posouvat po centimetru. Za každé překonání bude štědře odměněn. A přeju mu to, je to frajer.

  Za rok je atletické mistrovství světa v Budapešti. Tedy, co by FlixBusem či RegioJetem dohodil. Jedu. A doufám, že taky uvidím nějaký svěťák na vlastní oči. Určitě tomu věřím víc, než že uvidím nějakého Čecha jít si pro medaili..