Hotovo, dobojováno. Vítězem Eura 2020, hraném v roce 2021, zčásti i v Asii, se před na hymnu bučícím publikem stala zaslouženě Itálie.
Dopadlo to, jak muselo. Karma zafungovala. A jak už tak bývá tradicí, o radost připravil přezíravé Angličany penaltový rozstřel.
Garreth Southgate byl tím, kdo, když naposledy hostila Euro Anglie, zpackal rozhodující penaltu. Tenkrát, v roce 1996, na tom památném turnaji, kde Češi slavili stříbro, byl jediným z 12 semifinálových exekutorů, kdo svůj penaltový pokus neproměnil. Po 25 letech to byl zase on, kdo udělal rozhodující omyl v rozstřelu. Protože, sorry, poslat na poslední tři penalty nejdůležitějšího zápasu anglické historie za půlstoletí tři frajery, z nichž dva se za závěrečnou minutu, kdy je poslal na hřiště, nedotkli míče a tomu dalšímu je 19, to mi připadá jako pominutí mysli.
Jadon Sancho a Marcus Rashford, přestože v sezóně oplývali parádní formou, proseděli celý evropský turnaj víceméně na lavičce. Rashford dostal šanci pětkrát naskočit na poslední minutky, Sancho dokonce jen třikrát. Nenasbírali ani sto minut. Southgate, stejně jako třeba Jaroslav Šilhavý, je opatrný obranář a jen málokdy mění zaběhnuté stereotypy. Na svojí sestavě lpěl i přesto, že do útoku toho Anglie moc nepředvedla a některé kreativní hráče, které mu podsouvala široká veřejnost, do zápasů posílal jen sporadicky. A právě dva takové potom pošle minutu před koncem finále, aby proměnili rozhodující penalty.
Co jako čekal? Jak asi hráči, kteří se nedostanou do toho zápasového laufu, do té bojovné nálady, můžou potom unést tu tíhu okamžiku? Během turnaje je prakticky nepotřeboval a najednou jim, v jejich stále raném věku, naložil takovou obří zodpovědnost? Je jasné, že ani jeden z nich by si v té chvíli nedovolil říct: "Trenére, já nejdu, vždyť jsem proseděl turnaj na lavičce".
Southgate to nepochybně od bláznivých anglických novinářů schytá.
Samotné finále bylo klasickou závěrečnou bitvou velkých turnajů. Rychlý gól byl tentokrát spíš kontraproduktivní, neboť Anglie po Shawově pěkně zvládnutém voleji rezignovala na cokoliv jiného, než na ubránění jednogólového výsledku. Už proto jsem rád, že jim to nevyšlo. Chápu, že tým, co vede dvacet minut před koncem, se stáhne do defenzivy, ale aby tak činil od úplného počátku zápasu, to není hodné velkého finále. Naštěstí Italové byli ve druhé části dostatečně kreativní a dokázali vyrovnat. Penaltová loterie potom dopadla tak, jak už jsou v Anglii zvyklí. Trapně.
Co se týče sympatií k Angličanům jsem se tu rozepsal v předchozím blogu. I v závěrečném zápase jsme se v zemi, která bývala domovem fair play a gentlemanství, dočkali bučení na hymnu finálového soupeře. Po závěrečné penaltě jsme si díky režisérovi neužili toliko přitažlivé bezprostřední radosti italských vítězů, ale dívali jsme se na kyselé domácí obličeje a uplakané neúspěšné exekutory. Stříbrnou medaili, kterou Anglie nevybojovala přes padesát let, si "gentlemani" okamžitě sundavali z krků, asi pro ně žádnou cenu nemá, těžko říct.. A pohár zvedali Italové už před prázdným hledištěm. Proč by nabubřelci koukali na předání někomu, kdo je nezajímá..
Když jsem se zamyslel nad penaltovými neúspěšnými anglickými exekutory, kteří byli všichni tmavé pleti, napadlo mě: "Kdy asi přijde první rasistický brek?", toliko populární v současné Británii a zbytku "vyspělé Evropy"?
Bum - půl osmé ráno, a už na mě z internetu svítí nadpis "Angličtí neúspěšní střelci byli terčem rasistických urážek na sociálních sítích."
Kdyby penaltu nedali Kane nebo Maguire, taky by pod svým twitterem či instagramem měli pěkných pár nadávek a výhrůžek smrtí jim či jejich rodině, tak to v dnešní době, kdy každý anonymní chudák může napsat, co se mu zlíbí, prostě chodí. Ale o tom by nikdo nepsal. Nejsou černí.
Nerad tyto věci komentuju, přeci jen to asi nedokážu jako obyvatel nemultikulturní země posoudit. Ale už mi to hledání rasismu úplně ve všem fakt leze na nervy. Maďaři dostanou 100 000 EUR pokuty a zavření stadionu na dva zápasy za to, že se neuctivě projevují k jiné kultuře a barvě pleti. Anglický svaz dostane třetinu, přestože jejich fans dělají při hymnách to samé, a hlavně v každém zápase!! Z mého pohledu je to stejně nechutná xenofobie, jako když budu bučet na černocha. Je to trapné, ubohé a buranské. Ale přesto se na to pohlíží značně odlišnými brýlemi. Pak jsem asi "divnej", ale rozumět tomu asi nikdy nezačnu a hlavně ani nechci.
Ale zpátky k samotnému fotbalu.
Šampionem jsou Italové zaslouženě. Jak to tak bývá, ve všech 7 zápasech měsíčního turnaje se nikdy nevyhnete výkyvům. Osmifinále s Rakouskem bylo trápení, semifinále se Španěly i finále s Anglií rozhodla penaltová loterie. Ale vyhrál tým, který se snažil hrát nápaditě. Skvělí Chiellini s Bonuccim vzadu. Výborný přechod dopředu, perfektní Spinazzola, nejlepší hráč turnaje do svého čtvrtfinálového zranění. Bezchybný Donnaruma v brance, ultrarychlý a technicky skvěle disponovaný Chiesa vepředu. Italům jsem to přál už po prvních dvou zápasech a klaplo jim to. 
Klobouk dolů před Robertem Mancinim. Squadra Azzurra se ostudně nedostala na poslední mistrovství světa a během těch tří let z ní nový lodivod dokázal vytvořit naprosto perfektně fungující stroj. Opravdový tým.
A taky první soubor (to jen tak pro zajímavost), který vyhrál dva penaltové rozstřely na jednom Euru.
Celkově se dá kvalita šampionátu hodnotit pozitivně. Rozjelo se to do slušných obrátek a některá utkání byla dechberoucí. Bylo parádní zase vidět plné tribuny. Člověk skoro zapomněl. Jestli zase dojde k zavírání tribun, pak to bude definitivně beze mě, už se k tomu nikdy nechci vracet (a letošní tokijskou olympiádu duchů vynechám).
Ve výčtu kladů musím začít rozhodčími. Až na tu semifinálovou trapárnu se Sterlingovou penaltou to byl naprosto nejlépe odpískaný turnaj, co se od devadesátek na šampionáty dívám. Minimum chyb, žádná divná rozhodnutí, VAR se do toho pletl fakt jenom v nejnutnějších případech, ignorace polehávání. Super. Snad se tenhle trend povede i nadále. A i u nás. Listinu rozhodčích nově zvolený Radek Příhoda pěkně pročistil, takže potenciál tu je :)
Pro české fandy byl největším kladem samozřejmě čtvrtfinálový úspěch českého nároďáku. Za daných podmínek to berme jako maximum, čeho nyní můžeme dosáhnout. A rozhodně bychom se neměli chvástat, že jde náš fotbal nahoru. Ano, teď se díky dobré práci Slavie povedlo několik dobrých přestupů a urodilo se pár stabilních členů kádru. A vyletělo i pár překvapivých. Celkově se však základna dětí stále snižuje a ani nechci domýšlet, jaký nedostatek nás čeká po tom roce a půl, kdy měly české děti prakticky zakázané se hýbat. Hřiště zarůstají plevelem a fotbal si navíc pod Berbrvládou o žádnou vlnu pozitivního zájmu ani neříkal. Teď by to chtělo využít toho, že se zase o českém týmu mluví pozitivně a přilákat děti. A hlavně spojit kvalitní mladistvý materiál v krajích do jednoho místa, kde se o ně budou starat opravdoví odborníci.
Kladně musíme hodnotit i herní trend. Týmy, co betonovaly, většinou neuspěly, naopak útočná hra často znamenala úspěch. Padlo celkem 142 gólů a průměr 2,79 gólu na zápas je suverénně nejvyšší za posledních 40 let. Což je fajn.
Zápory už jsem tu popisoval v předchozích článcích. Turnaj po celé Evropě (a v Asii) je nespravedlivý paskvil a po této zkušenosti už se k němu fotbalová asociace určitě nikdy neodhodlá. Na jednu stranu UEFA zadala nominovaným zemím podmínku, aby pustily nějaké diváky na stadiony, na druhou stranu ale nedokázala být tvrdá ohledně zbytečných podmínek třeba v Anglii, kam nesmyslně nemohli fandové soupeře. Když už viděla, jak jsou schopni zaplnit stadiony oběma fanouškovskými tábory jinde, mohla být odvážnější a turnaj prostě z Británie přesunout. Ale to by nesměla jít tak na ruku anglické asociaci.
Další věc, která mě během celého Eura štvala, byl ten nesmyslný počet pěti (či v případě prodloužení) šesti střídání. Tím zůstali kolikrát na hřišti z původní sestavy jen čtyři hráči do pole (většinou obrana). Zápasy se tolika změnami kolikrát rozdrobily, rozbila se jejich plynulost a i když výjimky se našly, většinou četná střídání žádné úchvatné změny tempa či kvality nepřinesly. Spíš naopak. Bohužel, fotbalová asociace prodloužila tohle pravidlo až do konce roku 2022 a tak se asi bude aplikovat i na MS v Kataru. Doufám, že po tom se vrátí k původním třem změnám. Sledovat v závěru zápasu úplně jinou jedenáctku, než tu, co zpívala hymny, je divné.
No a když pominu těch pár problémů, které mám s fotbalem jenom já, jako jsou kamery příliš nízko nebo to, že se dnes skoro z každého tečovaného gólu dělá vlastňák (úplně bych je zrušil a počítal je jenom, když si srazí míč do brány neatakovaný obránce při centru), bylo letošní Euro z mého pohledu už bez dalších negativ. V karanténě žádný tým neskončil, lidi se na tribunách bavili, máme zase po sedmnácti letech nejlepšího střelce turnaje, takže "za mě dobrý".
Nezbývá, než závěrem ještě jednou vyslovit přání, aby návrat diváků do hledišť během Eura ukázal, že když se dodrží pár důležitých pravidel, není už třeba stadiony zavírat. A nechat fotbal zase padnout do tiché deprese. Protože není nic lepšího, než když se můžete radovat se svým týmem přímo na stadionu. Jedno nedělní odpoledne v Budapešti mě v tom zase utvrdilo :)
Komentáře
Okomentovat