Tak jak se vám ta osmifinále zamlouvala?
Až na pár výjimek "slušný", ne?
Euro graduje. A i jeho fotbalová kvalita jde nahoru. Úvodní skupinové duely byly takové nemastné neslané, ty druhé zápasy byly leckdy opatrné kvůli nutnosti získat třeba jeden potřebný bod, ale už ta třetí utkání nabídla některá dechberoucí dramata a osmifinále křivku napínavosti udržela ve vzestupném směru.
Někteří tipéři už své sázenky na mistry Evropy mohli zmuchlat. Kdo věřil Francii, Německu, Holanďanům nebo v portugalskou obhajobu, má u tiketu červený křížek.
Začnu tím největším šokem. Švajc vyřadil úřadující světové šampiony a největšího předturnajového favorita na zlato podle většiny sázkovek, Francii. Ovšem mě ještě víc, než samotný fakt, že k tomu došlo, šokoval hlavně způsob, jakým se to stalo. Co to jako Francie v těch posledních deseti minutách v obraně předvedla? Vypadalo to, že jsou na tuty přesvědčeni, že se jim nemůže nic stát. Poslední velký turnaj vyhráli, Euro před pěti lety dohráli až do finále, tak co by nějaké dvougólové vedení proti Švýcarům extra bránili.. No, teď už vědí, že měli. Kdyby alespoň dostali góly po tom, co je soupeř uzamknul kolem vápna, ale oni si nechají dát gól v 90. minutě po průniku do otevřené obrany středem hřiště! To i Příbram by to snad zabetonovala líp.. V nastaveném čase normální hrací doby ještě mohli klidně obrátit kormidlo dějin správným směrem, ale karma asi zafungovala a do Comanovy krásné rány se postavilo břevno. Jedinou penaltu nakonec nedal Mbappé, který na tom turnaji.. No jak bych to napsal.. Byl slušně řečeno do počtu a než nějakými extra nebezpečnými úniky si ho spíš všichni, kteří nenávidí simulování, budou pamatovat, že na něj byla asi jediná nespravedlivá penalta, která se zatím na turnaji kopala. Zkrátka, au revoir, les bleus, a do příštího turnaje máte o čem přemýšlet, nějak se nemůžu ubránit dojmu, že Francii chyběl strach z případné porážky.
Švýcaři si asi vzali recept od Chorvatů, kteří necelé dvě hodiny před nimi předvedli stejný kousek proti Španělům. Taky vedli, ale lepší soupeř otočil na 3:1, zdálo se jasně hotovo, a ejhle, dva góly za posledních deset minut a nakonec 3:3. Hrvatska vstoupila aktivně i do prodloužení (střídající Oršić, kterého jsem do té doby neznal, zazářil), hned mohla dát dva góly, ale nakonec prohrála 3:5. Jo, tohle byl zápas jak za starých dobrých časů z šedesátých či sedmdesátých let. Žádné obrany, jeden útok za druhým, kromě osmi gólů snad ještě větší počet zmařených tutovek, vlastňák z půlky hřiště... 
Škoda, že ten den se mi prodloužení úplně nehodilo, neb jsem byl na návštěvě na zahradě a ač jsem o pozornost nestál a měl nabitý telefon na 100% baterky, že si to pustím v klídku pro sebe, byla má přítomnost pro Vratíka krásnou šancí, jak si vytáhnout telku ven. No jo, ale zbytek osazenstva, který má telku obvykle jako hlavní zdroj zábavy, o fotbal nestál, a už chtěl v osm večer usednout k filmu.. :D Ale duel to byl nezapomenutelný.
Hned polovina zápasů dospěla do prodloužení a celkem třikrát se v něm rozhodlo. Překvapivě trápící se Itálie potřebovala 120 minut, aby pomocí střídajících hráčů přetlačila statečné Rakušany. Jak jsem Taliánům fandil, a ve skupině mě fakt nadchli, ve Wembley mě tentokrát docela štvali a hrozně mě mrzelo, že kvůli titěrným pár milimetrům neplatil gól Arnautoviče. Chtěl bych vidět, jak by ten italský závěrečný tlak vypadal. Ale co, na každého to občas sedne, zítra proti Belgii se ukáže, jestli to byla výjimka, anebo už začínají být soupeřem přečtení a jejich peak nastal už ve skupinových zápasech.
Prodloužení se hrálo i v zápase Švédů s Ukrajinou. Nakonec dopadlo překvapivě. Zápas rozhodla, stejně jako české osmifinále, červená karta. Za nechtěný, ale brutální faul Danielssona. Besedinovi se prohlo koleno a podle posledních zpráv už je zpátky na Ukrajině, čeká ho operace postranních vazů a půlroční rekonvalescence. To nechceš. Ale Gary Lineker i přesto vyťukal na svůj twitter, že červená neměla být ani náhodou. No.. Tento kdysi skvělý hráč začíná na tu svojí sociální síť věšet stále větší bludy. Asi by si ho měl pomalu zrušit, možná je načase. Přeci jen se během Eura před celým světem ztrapnil už asi třikrát, a to jeho pojmenování "respektovaný bývalý reprezentant a nynější expert" jaksi ztrácí na smyslu. Tohle, ty vole Gary, byla vzorová červená, stejně jako ta pentle po loktu do Schickova nosu od Lovrena!
Hodně účelně se prezentovala proti Portugalsku Belgie, a s pomocí tyče při největší šanci Guerreira, udržela jednogólovou postupovou výhru. Ronaldo, stále nejlepší střelec s pěti góly, už je venku, takže se uvolnil trůn pro někoho z pronásledovatelů. Čtyři góly má kromě Patrika Schicka ještě Emil Forsberg a Karim Benzema.. Oba už ale zbytek Eura budou sledovat u televize :) Takže se nám tu otevírá velká šance mít zase po 17ti letech krále kanonýrů!
Stejně účelně, možná ještě nudněji, došla do čtvrtfinále i Anglie. To je vždy můj kůň na všech turnajích. Trpím s jejich pravidelnými (většinou penaltovými) vyřazeními a nenaplněnými očekáváními co dva roky. Ale letos je to jinak. Přistihl jsem se, jak během jejich osmifinálového souboje proti Němcům fandím soupeři. Já! Němcům proti Anglii! Něco naprosto nemyslitelného. Ale poslední, nejen fotbalové události, mi tak nějak tu Anglii zprotivili. To, že se u nich ten turnaj vůbec koná, je první "špatně". Žádní fanoušci soupeře (protože kdo by kvůli jednomu nebo dvou zápasech hodlal trávit 10 dní v karanténě na hotelu se zavřenými okny), nemožnost pro protivníka si ani zatrénovat před utkáním, do toho oni všechny zápasy doma, bez cestovacího stresu.. A ještě k tomu ta jejich hra. Fajn, jako jediní sice nedostali góla, ale dali jenom čtyři, což je nejméně ze všech postupujících do osmifinále. Takoví Španělé jich dali skoro trojnásobek! I Švýcaři mají dvakrát tolik.. Nebaví mě jejich hra a ani jejich sestava. A nejlepšího střelce Sterlinga, toho jsem nikdy nemusel.. Teď sice pojedou do Říma, ale pak si zase spokojeně zalezou k sobě do domečku a nikdo jiný tam pořádně nebude moci na fotbal. Tak by to být nemělo.
A jsme u těch diváků a u formátu turnaje. Snažil jsem se to tady moc nekritizovat, přeci jenom ta myšlenka vznikla už dávno, a některé důvody pro turnaj po celé Evropě se dají i pochopit. Třeba takoví Rumuni, Dánové nebo Maďaři by Euro doma nikdy naživo neviděli, protože dvanáct velkých stadionů nikdy dohromady nedají. Ale už můžeme zpochybnit, proč má mít každý ten tým třikrát domácí prostředí. To nemohou hrát doma třeba jenom jednou nebo dvakrát, aby to nebylo tak nespravedlivé? Anglie bude, hrála-li by finále, šestkrát doma. Takoví Švýcaři museli cestovat do Baku, přeletět do Říma, zase letět do Baku, potom do Bukurešti a teď se potáhnou pro změnu do Petrohradu.
No a teď k tomu, co mě vlastně SERE nejvíc.
Držím palce naší repre odjakživa. Klubový fotbal sice dnes už dávno přejel ten reprezentační, mně ale pořád nejvíc záleží na úspěších nároďáku, protože klubové soutěže jsou každý rok, a prostě to není to, co reprezentace. Mnohokrát při takovém zápase vašeho klubu držíte palce hráčům, kteří ani pomalu neznají historii konkrétního klubu nebo města. Každého půl roku jsou schopni hrát jinde, tam kde je lépe zaplatí, a ač je stále pár čestných výjimek, co stráví většinu kariéry v jednom klubu, je "žoldáctví" v klubovém fotbale stále markantnější. Navíc, moje "srdcovka" jsou Teplice, a tady si asi u žádného velkého zápasu, možná už nikdy, nezafandím. Proto je pro mě reprezentační fotbal a speciálně závěrečné šampionáty, tím největším potěšením během dvouletého cyklu.
Jako fanda z Česka jsem toho poslední dobou moc příjemného neprožil. Ale letos se nároďák vzepjal k výkonům a výsledkům, které jsou pro takové lidi, jako já, odměnou za ty roky trápení, kdy člověk odevšad okolo slyší: "že na ty nemehla ještě koukáš", aby s kolikrát marnou nadějí zase zasedl k dalšímu zápasu a doufal, že se výkony národního celku jednou zvednou, aby se nám zase vrátily ty okamžiky, které už začínáme řadit do fotbalového středověku - Euro 2004, 1996, nebo doby ještě dávnější, z fotbalového starověku, tedy 1962 či 1976. Letos se rýsuje šance si prožít něco výjimečného. Nároďák je ve čtvrtfinále, a třeba se může stát, že překoná dánskou překážku a postoupí mezi nejlepší čtyři. Když to přeženu, je to něco, co už se příštích 30 let, kdy doufám budu ještě aktivně žít, nemusí zopakovat. Jakožto fanatik bych rád takovou událost prožil na stadioně. Jsem neskutečně šťastný, že jsem mohl být v Budapešti u výhry nad Holandskem. Ale na ještě větší utkání, z nichž nás jedno čeká určitě, a další mohou následovat, najednou nebudu moci! Protože hovada z UEFA dají utkání mezi nejlepšími osmi do Baku.
Víte, jak se dostanete do Ázerbajdžánu z Česka?
Letenkou za 18000 přes Turecko, a strávíte na cestě 8 hodin. Nebo poletíte levněji do Gruzie, asi za 4500, a potom pojedete nějakých 5 hodin do Baku vlakem. Strávíte ale na cestě víc než půl dne.
Ale víte, co potřebujete do Ázerbajdžánu ještě? Ukončené očkování, čtrnáct dní po něm, bez toho nejede vlak. A kdo měl v Česku možnost, aby toho ke 3.7. dosáhl? Skupina 55+ a starší, zdravotníci, policie, záchranný sbor a rodinní příslušníci a známí papalášů. Nikdo další. A potom potřebujete ještě PCR test ne starší než 72 hodin.. Což je vzhledem k 48 hodinám, které trvá, než potvrzení dostanete, a té celodenní cestě, téměř mission impossible. 
Jak to dopadne? Největší zápas kariéry pro fotbalisty a utkání, které fanoušci třeba už nikdy nemusí zažít, se bude hrát před prázdnými tribunami s pár místními a pár šťastnými, kteří těmito kritérii projdou. Bude to tam vypadat jako na úvodním zápase Walesu se Švýcary (viz obrázek). Celkově by to po poloprázdných stadionech v Glasgow a Wembley ve skupině znamenalo, že na české hráče mohli fandové pouze na jeden jediný zápas v turnaji.
Pokud bychom opravdu čtvrtfinále s Dány zvládli, je naplánován zbytek turnaje zase do Wembley. Tedy do země, kde platí zmíněná desetidenní karanténa a kam od příštího týdne žádný Čech bez nutnosti samoizolace po návratu, v minimální délce pěti dnů, nebude moci.
Je docela možné, že při stávající klesající kvalitě českého sportu by mohl český fotbal hrát letos v semifinále, nebo dejbože ve finále velkého turnaje, třeba naposledy za příštích padesát let. Takže, jakkoliv to zní u čerstvého čtyřicátníka morbidně, už to může být v mém životě naposled.. Dal bych cokoliv, abych takové utkání mohl vidět na vlastní oči. Ale nejspíš se tam prostě kvůli tomu, kam UEFA zápasy přidělila, nedostanu. Sledovat taková utkání v hospodě s přáteli nebo přímo na stadionu je pořád obrovský rozdíl.
Na jedné straně prožívám obrovskou radost z postupu Českého týmu, ale stále silněji jí někde v pozadí vytlačuje lítost nad tím, že se nám tak hezký výsledek daří zrovna na tomto debilním turnaji...
Komentáře
Okomentovat