Tak jsem tady, přátelé! Mé mlčení je u konce. Někteří z vás mi během fotbalového mistrovství psali, jestli jsem nezanevřel na fotbal, protože (a to jsem tedy rád, že pár vás takových je) jste si poslední šampionáty zvykli na zvýšenou intenzitu mých blogových příspěvků.
Berte letošní půst jako takový můj malý protest proti pořadatelské zemi, která si zajisté v budoucnu koupí i zimní olympiádu, protože prachy jenom prachy nečekají, a proti světové fotbalové organizaci, která od příštího turnaje zničí mistrovství světa do takové míry (48 týmů, skupiny po 3), že už nebude stát za to ani o něm napsat blog souhrnný, kterým bude tento. Gianna Infantina, kterému když dobře zaplatíte, je schopen vystoupit před celým světem a říct, že se cítí jako žena, možná když ještě něco přihodíte, začne se klidně cítit i jako pes nebo kudlanka nábožná, nemůžu ani vidět..
Popravdě ale bylo ono blogové mlčení spíše způsobeno nedostatkem času, protože buď jsem cestoval, pracoval, spal nebo právě koukal na fotbal. I přes stupidní zimní termín jsem jako vždy viděl vše a tak vám v příštích odstavcích trochu vynahradím tu újmu, kterou jste zajisté absencí mých blogů utrpěli.
Je dva dny po finále. A já mám stále ještě pocit, jakoby vlastně všech předchozích 61 zápasů pozbylo významu. Tak seznační ten závěrečný zápas byl. Ale zkusím to přeci jen vzít chronologicky, od začátku.
Prvních 8 dní šampionátu mě zastihlo v teple španělského jihu a bylo to fajn, vidět zase obrazovky skoro v každé restauraci a letní atmosféru, která k MS vždycky patří. Říkal jsem si, že když už je tedy MS v zimě, tak alespoň uvidíme protagonisty v tom nejlepším fyzickém stavu, protože touto dobou vrcholívá první část ligových sezón, hráči jsou plni sil a nestane se, že by se ploužili po hřišti, jako to občas po náročných sezónách vídáme v červnu. Zčásti se to vyplnilo. Jen bohužel, první část základních skupin byla prošpikována bezgólovými remízami, protože národní týmy měly hodně málo času na sehrání a navíc při kvalitě některých reprezentací je obrana jedinou veličinou, kterou umí na soupeře vyrukovat. A tak jsme kromě nudných 0:0 viděli i senzace, kdy defenzivní protivník dlouho odolával lépe hrajícímu favoritovi, a pak mu stačilo pět minut na dva, tři útoky, a překvápka byla na světě. Saudové tak zaskočili Argentince (a já si po tom prvním zápase zoufal, že je to zase ta stejná Argentina jako před 4 lety, která opět nepřekoná zataženého soupeře, protože na to prostě nemá hráče) nebo Japonci jinak do té doby dobře hrající Němce. Ale zatímco Argentinci se z jednoho z nejpřekvapivějších výsledků v historii MS vzpamatovali, Němci, i kvůli přístupu jejich soupeřů ve skupině, Španělů, na šokující prohru dojeli a 4 body z dalších 2 zápasů už jim byly k ničemu. Docela mě ti Španělé vytočili, protože po jejich drtivé výhře nad Kostarikou 7:0, kterou jsme sledovali přímo u moře na promenádě v Torrevieja (nebo jak byste to skloňovali?) jsem nabyl dojmu, že nás budou bavit nápaditým útočným fotbalem.. Bohužel dojeli na to samé, co poslední dobou vždycky, ale o tom ještě později.
V druhých utkáních už některým týmům začalo téct do bot, a tak se to konečně rozjelo. Po šestigólové remízové nadílce Srbů s Kamerunem a dalších utkáních nahoru dolů (Korea : Ghana, Polsko : Saudská Arábie) jsem se konečně přestal nad fotbalovou nudou rozčilovat, i když jsem se tím pomalu propadal v tipovací tabulce, kam rád dávám jako pojistku proti nas**ání právě remízy 0:0 (a trefil jsem jich PĚT!). Potěšil mě zlepšený výkon Argentiny, dobrá hra Francie, naopak Anglie mě po první krásné dardě Íráncům při taktických šachách proti USA namíchla, stejně jako Ronaldo, který se nebyl schopen přiznat k tomu, že se míče nedotkl, přestože dnes existují technologie, které ho jasně usvědčily z toho, že druhý gól na šampionátu nedal a střelcem je centrující Bruno Fernandes. Nejlepším utkáním pak, přestože skončilo jen 1:1, byl souboj o život hrajících Němců se Španělskem.
Třetí zápasy ve skupinách by se daly rozdělit na dvě kategorie. Na ty, v nichž oba týmy hrály o postup, a na ty, kde už měl jeden tým jasný postup, postavil béčko, a díky tomu ovlivnil konečné pořadí skupiny tak, že mít jej jako posledního soupeře ve skupině se pro některé stalo velkou výhodou v cestě za postupem. 
Proto se mezi nejlepších 16 dostali Korejci, Japonci a nechybělo mnoho a bohorovnost Francie či Brazílie by postup přihrála Kamerunu a Tunisanům i přes fakt, že do té doby se turnajem plácaly s jedním bodem. Krásná dramata dvou týmů o přímý postup, která mě nadchla (Senegal : Ekvádor, USA : Írán, Švýcarsko : Srbsko) kontrastovaly s odevzdaným výkonem favoritů, za který jsem na ně měl totální vztek, protože, jak už jsem uvedl, díky nim mnohdy nepostoupily nejlepší, ale spíš souhrou náhody při pořadí zápasů po vylosování šťastnější mančafty. Španělé se tak postarali o vyřazení Němců, kteří pro mě byli rozhodně nejlepším nepostupujícím týmem, Portugalci pustili dál Korejce na úkor Uruguaye, Francie (tedy spíš výběr francouzské Afriky) se nechala porazit slabým Tunisem. 
Už boje v základních skupinách přinesly poslední dobou nebývalou bohorovnost rozhodčích. Sice se pískaly penalty za minidotyky, neviděli jsme ale žádné horkokrevné karetní mariáše. Pokud bychom počítali jen hráče na hřišti, vyloučeni byli jen dva, a to opravdu ještě po situacích, kdy pro sudí nebylo zbytí. Až jsem si během některých těch nezáživných skupinových taktických šachů posteskl, že mi chybí pořádná "degešárna" z italské a španělské ligy, kdy si jdou horkokrevní čutálisti s obřími egy po krku. Žádné strkanice o míč, žádné oplácení, nic... A všimli jste si, jak postupně přestali hráči zkoušet to válení se při dotyku končetiny soupeře byť i daleko od hlavy a držení se za obličej? Stihl jsem ve španělsku ještě čas ligových souteží, zakoupil si lístek mimojiné na Valencia : Betis, a neviděl jsem ani jednoho elitního útočníka, protože Cavani z Valencie nebyl fit a Betis v předcházejícím sevilském derby přišel o oba útočníky, kteří byli vyloučeni po zásahu VARu za dotyk lokte někde v oblasti krku, při krytí míče a za došlápnutí na kotník, rovněž spíše v běžném souboji. Tenhle trend, kdy už se dnes vylučuje za opravdu skoro jakýkoliv dotyk se soupeřovým obličejem, se mi začal celkem zajídat. A jen podporoval tu komedii, kdy se každý hráč drží za "hubu", jen aby šel protivník pod sprchy, protože holt neuhlídal ruku, a ta mu přistála někde v zátylku nebo ještě hůře ani ne na hlavě. Jednou hrajete kontaktní sport, vy primadony, tak holt občas nějakou tu ránu schytáte. Kéž by tento rozhodcovský směr pokračoval a nepřerušovalo se kvůli každému válení. Ač jsme viděli některé zvláštní verdikty sudích (a nejvíc mě zvedaly ze židle ty jasné neodmávané ofsajdy, kdy se potom mohl odehrát kolikrát tak nebezpečný souboj, že se někdo mohl zranit), já byl s celkovým rozhodováním na MS spokojen. 
Nuže pojďme směle do vyřazovacích bojů. S natipovanými remízami 0:0 jsem spokojeně sledoval, jak se sice propadám v tipovačce, ale jak se favorité v první části pavouka bez taktických manévrů vypořádávají se svými papírově slabšími protivníky. Anglie, Francie, Holandsko (tam jsem fandil Amíkům) a Argentina (ač ta s troškou komplikací v závěru) si zajistily postup. V dalších dnech je po famózních útočných představeních následovali Brazilci a Portugalci. Jen Španělé opět dojeli na svojí fotbalovou přihrávkovou nemoc. Dva miliony, sto osmdesát tisíc, pět set třináct přihrávek na půlce, a proti nim jedenáct Maročanů kolem vlastního vápna, vědouc, že jim budou stačit dvě hodinky sledování španělské fotbalové házené ze strany na stranu, a pak dobře kopnuté penalty. Docela pobavilo, že Luis Enrique (kouč) dal svým svěřencům za domácí úkol nakopat tisíc penalt. V rozstřelu potom totiž nejenže nedali ani jednu, ale hlavně je kopali jako kdejaký Pepík z divize, který se neumí k míči ani rychle rozběhnout. Hrozné. To odpoledne padlo z mých slov hodně peprných výrazů.
V pavouku se to pak rýsovalo pěkně - možné semifinále Argentina : Brazílie a Portugalsko : Francie/Anglie. Tak snad všichni postoupí.
Že jsme se nakonec ani jednoho napínavého souboje v semi nedočkali, to už dnes víme. Brazilci se chytli do chorvatské pasti. Penaltovičové s kostičkami na dresech patří spíš mezi mé oblíbenější týmy, na minulém šampionátu jsem se radoval z jejich stříbrného snu, ale žádný strom přeci neroste do nebe. V základní hrací době vyhráli nějaký zápas play off naposledny při bronzové cestě turnajem ve Francii v roce 1998. Od té doby nic. Pouze výhry (nebo prohry) po prodloužení či penaltách. Bohužel, fotbal je snad jediný míčový sport, kde vám pouhá jedna střela, a to ještě až po dvou hodinách hry, může přinést postup, a tak krásně hrající kanárci, kteří si v předchozím zápase užívali góly tanečky i s trenérem, opět na semifinále nedosáhli. A já, osm předchozích zápasů za sebou tipující 0:0, dal samozřejmě výhru Brazilců. Vztek z tohoto zápasu naštěstí přebila jen pár hodin potom radost po bitvě Argentiny s Holandskem. Zápas od zápasu se lepšící Messiho družina měla zápas s tulipány dlouhou dobu plně pod kontrolou, ale nakonec se muselo až do penalt. Okamžik, kdy Holandsko v jedenácté minutě nastavení vyrovnalo, pro mě zůstane, hlavně z důvodu JAK gól vstřelilo, navždy nezapomenutelným. Tak moc bych si v tu chvíli přál fandit druhé straně, aby někdo, komu přeji, TAKHLE vyrovnal. Neuvěřitelné. Zápas taky nabral slušné grády i co se nervů týče, a tak jsem se konečně dočkal té pořádné "degešárny". Prostě zápas se vším. Jak dokázal španělský rozhodčí i v tomhle zápase nikoho nevyloučit (nakonec až po penaltách schytal redku Dumfries, naprosto bez zájmu kamer), to doteď nedokážu pochopit. Říkal jsem si, že za udělení červené asi dostali rozhodčí slíbenou pořádnou pokutu, jinak se to nedá vysvětlit. 
Třetí zápas, který mě dovedl do hysterického vzteku, bylo třetí čtvrtfinále mezi Portugalci a Marokem. Betonáři z Maroka sice tentokrát několikrát krásně vyjeli v brejku až před brankaře, ale zase dokázali ubránit mnohem útočnější tým, na který jsem se těšil v semifinále proti Francii či Anglii. Jenže Portugalci předvedli skoro to samé, co Španělé. Žádné centry, žádné střely z dálky, jen stereotypní bušení do připravené obrany. Portugalský konec se neobešel bez slz někdejšího nejlepšího hráče svojí generace, jájínka Ronalda. Ten na šampionátu v plné nahotě ukázal, co je za povahu. V klubu se rozhádal už dávno, ale že i v národním týmu jej nakonec bude muset trenér posadit, to se asi úplně nečekalo. Protože nejenom, že už výkonnostně tápe a je dobrý už tak akorát čekat ve vápně na nějaký centr či odražený míč, ale ještě má stále pocit, že je nejdůležitější ze všech, daleko před všemi ostatními členy TÝMU (co to je TÝM, Cristiano?), a tak si po vystřídání neodpustí dětinskou ufňukanou reakci. Fotbalový bůh jej ještě potrestal tím, že náhradník za něho, do té doby startující za národní tým jen třikrát jako střídající, dal v osmifinále hattrick. Příliš mnoho zrcadel v jeho paláci a nadměrné dívání se do nich, jakoby jej zbavilo schopnosti vnímat realitu.
Poslední čtvrtfinále alespoň zajistilo, že nepostoupí už žádný na penalty čekající betonář. V pěkném souboji Anglie s Francií byli sice Southgateovi svěřenci malinko aktivnější, ale ze hry gól dát nedokázali, a nakonec jim nestačily ani dvě pentle, protože tu druhou král střelců předchozího šampionátu Harry Kane už proměnit nedokázal. Svalovat na něj ale vinu za vypadnutí by bylo opravdu nefér. Narozdíl od v přechozím odstavci zmiňovaného jiného "kapitána" dřel pro svůj tým i přes trochu slabší střeleckou bilanci, připravoval šance spoluhráčům a příkladně se rval. V tomto utkání to bylo kdo s koho a Anglie spíš doplatila na nepříznivé vylosování do pavouka, nežli že by odehrála špatný turnaj.
V semifinále už betonářům a penaltovičům došly síly a rychlé góly jejich taktiku rozmetaly na prach. Zatímco Chorvati se proti dominantním Argentincům nezmohli téměř na nic, Maroko najednou ukázalo, že i dopředu by dokázali hrát atraktivně, kdyby chtěli, a Francouzi museli dlouho v nejistotě čekat na uklidňující druhý gól. Až teprve, když prvnímu africkému týmu (když nebudeme počítat Francii) v semifinále odpadla v průběhu turnaje většina stoperů, jakoby se odvázali a chtěli světu ukázat, že taky dokážou něco víc, než bránit a buď zkusit jeden brejk, nebo počkat na penalty.
Ani v zápase o třetí místo se neztratili a byť si nakonec pro bronzové medaile došla Modričova parta (a země se 4 miliony obyvatel tak má z MS už třetí medaili za svojí ani ne třicetiletou historii), zlepšily ty poslední dva prohrané zápasy dojem z jejich hry. Jejich nářky nad rozhodčími ignorujme, to už je takový kolorit hráčů z těchto končin, že si vlastní neschopnost skórovat kompenzují obklopováním a strkáním do rozhodčích. Já bych je teda pískat nemoh´. Stačil by mi jeden jejich zápas a celkový počet červených na turnaji (hráči dostali jen tři) by se hnedle zdvojnásobil.
Na finále Argentina : Francie se asi těšili všichni. Nejlepší střelci dosavadního turnaje s pěti góly a asi i nejlepší hráči turnaje Messi a Mbappé proti sobě. První šance na obhajobu titulu některého z týmů od roku 1962. Poslední šance Lionela Messiho na jedinou a tu nejcennější trofej, kterou ještě neměl a kterou mu po průběhu celého mistrovství začala přát nejen celá Argentina. Obrázky z ulic v Buenos Aires a dalších velkých měst země se sluncem na vlajce kolovaly po všech sociálních sítích. Argentině vždycky přeju, ale občas mě během šampionátu svojí hrou naštve a fandit jí přestanu. Tentokrát jsem měl samozřejmě jasno už během vyřazovacích bojů. Potom, co se zlepšila po nevýrazném vstupu do turnaje, mě její zápasy bavily asi nejvíc a tak jsem si nepřál nic jiného, než titul pro Messiho, ideálně po průběhu, kdy ještě nějaký ten gól ve finále přidá.
Sedm dvojek vína jsem v nedělním odpoledni vypil, přátelé! Takové to bylo drama! A víc jsme si asi nemohli přát. Přitom to všechno vypadalo tak krásně jednoduše. Mátožná Francie, hrající absolutně bez zálohy, se 75 minut na nic nezmohla a tak jsme se spokojeně tetelili, že si zanedlouho Leo půjde pro ten nejhezčí pohár, co ve sportu existuje. Stačila minuta a půl, a všechno bylo naruby. Mbappé povstal z popela a ještě k tomu překonal Messiho i v počtu gólů. V prodloužení Messi skoro rozhodl, sedmým gólem Mbappého vyrovnal, ale ruka ve vápně přihrála Mbappému další penaltu a tak se šlo za stavu 3:3 do penalt. Co se dělo na hřišti v nastavených časech zápasu a potom hlavně prodloužení, se tady nedá popsat. Ještě, že v rodině nemáme srdeční problémy a z tohoto pohledu jsem na tom geneticky dobře. Jinak by mě vezli. Kolik takových, co jejich srdce toto finále 
odneslo, na světě bylo, asi nikdy nespočítáme. Muselo jich být stovky. Zákrok Emiliana Martineze ve 123. minutě zápasu proti Kolo Muanimu byl bez diskuze zákrok mistrovství, absolutně nebylo pochyb, že musí získat cenu nejlepšího brankáře, protože takhle Argentinu už zachránil v posledních vteřinách osmifinálového duelu s Australany. Navrch přidal i chycenou penaltu v rozstřelu, francoužští Afričani pak kopli další penaltu vedle, a bylo vymalováno.
ARGENTINA ES CAMPEON DEL MUNDO a Lionel Messi nejspíš překonává Diega Maradonu v intenzitě lesku svojí svatozáře. Protože tohle byl jeho šampionát. Jeho výhra. A po finále, které nemá v historii obdoby a mělo by být pouštěno všem haterům na fotbal, jako reklamní materiál, že tento sport není jenom korupce, simulování a hádání. Obě největší hvězdy zazářily, Mbappému ani hattrick nepřinesl trofej. Neuvěřitelné. Díky Leo, díky Argentino a díky fotbalový bože, že jsi nám zase připomněl, jak krásný fotbal dokáže být.
Argentinská výhra a pohled na Messiho s trofejí pro mistra světa doufám navždy rozsekne otázku, jestli Messi nebo Ronaldo. Mohli jsme vidět, jak všichni z jihoamerického týmu stojí za svým velkým (malým) šéfem, jak se obětují pro to, aby konečně jejich velký idol tu vysněnou trofej získal. Jak týmově vystupoval Ronaldo, jste všichni viděli sami.
Proto Argentina, proto Messi!
LEO Y ARGENTINA, GRACIAS!!!
Komentáře
Okomentovat