Dočetl jsem.
Co se týče knih, jsem naprostý zoufalec a když cca jednou za dva roky něco přečtu, zaručeně to bude autobiografie buďto hudebníka, nebo sportovce. A nečtu nikdy déle, než dva, tři dny.
Knihu JINÁ, kterou napsala momentálně zapovězená biatlonová závodnice Gabriela Koukalová, jsem dostal už k narozenínám v červnu.
Nechtělo se mi do ní. Ale ani trošku!
Můžu se tam vůbec, po tom co se psalo na různých webech, dočíst něco, co mi moji zde tolikrát opěvovanou sportovní hrdinku definitivně nesrazí na úroveň Džambulky? Mám se do toho pouštět, když z toho, co o knize zaznělo, má člověk pocit, že tam bude jenom brek, zášť, hra na oběť a všechno to, co z nezdolné sportovní bojovnice v očích spousty lidí udělalo labilní holčičku, která sebou nechá manipulovat penězůchtivým, jinak nikterak zázračným sportovcem, Koukalem?
Skoro devítihodinový let do Karibiku zdál se ideálním momentem, jak se zkusit ponořit do myšlenek zaručeně složité povahy vítězky světového poháru, mistryně světa, která ale odešla z biatlonového světa asi tím nejpodivnějším způsobem, jakým mohla.
Cestou tam jsem to ještě nedal, ale když už mi to celých 14 dní zabíralo místo, které mohlo patřit jednomu z martinických rumů, nezbývalo, než to během zpátečního letu otevřít..
A jsem rád, že jsem to udělal.
Moc rád.
Trochu odbočím. Před asi šesti lety jsem téměř bez pauzy zhltnul autobiografii Andre Agassiho, OPEN. Žádná jiná zpověď ve mně nezanechala tak hluboký dojem, jako tahle. Agassi v ní popisuje celé své dětství, v němž jej otec, ze kterého měl celý život strach, tvrdě driloval. Jak mu na zahradě postavil obřího draka, který na něho vrhal míčky, a jak jej od rána do večera nutil do zblbnutí pinkat jeden za druhým. Nic naplat, že malý Andre díky tomu tento sport naprosto nenáviděl. A zůstalo mu to po celou dobu jeho kariéry. Několikrát od tenisu odešel, aby se zase víceméně nátlakem okolí i trochu sebe samého k němu vrátil, neb si byl dobře vědom svého talentu. Kolik zápasů prostě odchodil, protože se styděl za tohle, za támhleto, neměl náladu ani chuť, nechtěl.. A přesto to nikdo do té doby, než vydal svou knihu, nevěděl. Vidouc stovky jeho zápasů, neměl jsem absolutně ponětí, že sleduju někoho, kdo má k tomu, co právě hraje, odpor. Znali jej všude po světě, milióny lidí jej brali jako svůj vzor, a přesto kvůli úspěchům v něčem, co k smrti nesnášel..
Když začnete číst knihu Koukalové, je tam podobný příběh. Ne tak drsný, přesto v něčem podobný. I jí rodiče nutili do běžek a do závodění. Nikdy nechtěla, zůstávala v lese, nebo na protest na startu, ale máma s tátou byli neoblomní. Máma olympijská medailistka, takže ještě k tomu stálé srovnávání.
Ženám těžko rozumět. Nerozumí jim muži, nerozumí si ani samy.. Takže se mi nikdy úplně nepovede se vcítit do kůže dospívající puberťačky, co musí dělat něco, co jí nebaví, a tak natruc dělá všechno to, co nesmí. Hulí, kalí, nechá si udělat dredy a stejně, přestože kolem sebe má spousty cílevědomých vrstevníků, je poráží.. Po vyhraném juniorském mistrovství světa ve štafetě se tedy na ten nenáviděný biatlon zkusí vrhnout. Když jí to jde a pomalu začíná sypat...
Jenže tím se taky stane, že během tří let, kdy závodí, přestože má mnoho jiných koníčků, se z ní stane mistryně světa, olympijská medailistka, vítězka světového poháru, a hlavně - veřejně známá osobnost. Celebrita. A ještě k tomu se zamiluje do někoho, o kom slyší jenom samé špatné věci.
Co to asi může udělat s někým, komu je šestadvacet, což tedy stále není věk, kdy je člověk vyzrálý, a ještě s povahou, která je zvyklá tak trochu jít proti všem, protože dělá to co jí jde, ale ne to, co jí baví?
Z médií jsem se dočetl, že je v knize popsáno, jak přišla o panenství a jak si stězuje na anorexii a na deprese. Ono to tam skutečně je. Ale je to jedna kapitola ze šestatřiceti. Ano, popisuje tam i vztahy k týmu, často tam jsou přepisy rozhovorů s Rybářem či s ostatními závodníky, ale není to zas taková hrůza, jak to senzacechtivá média potřebovala prodat..
Když jsem četl knížku o Led Zeppelin, taky tam popisovali, jak John Bonham nasral do boty jedné z jejich "gruppies" (neboli děvčatům pro noční společnost), protože se mu nelíbila. A je to část, kterou nezapomenu :D
Ano, doufal jsem, že růžová knihovna z období, kdy si brala Koukala, nebude trvat pět kapitol (a naštěstí to bylo v únosné míře), ale osobní pocity a intimní chvilky do autobiografií prostě patří. A nesvěřit se v knize s tím, že kvůli strachu, co si o mně pomyslí tolik známých lidí okolo, se bojím přiznat, že skoro každé jídlo vyzvracím, abych zase nepřibrala? Kdy už jindy?
Nechci, aby to vypadalo, že jsem zastáncem toho, jakým způsobem GK (prozatím?) ukončila svou kariéru. A jak vypadala utrápeně, když necelý rok po famózním vítězství v Novém Městě kuňkala do televize o své anorexii. Sportovec by takhle končit neměl. Navíc v Česku, kde si vždy zapamatujeme hlavně to, co kdo nezvládl, abychom naprosto zapomněli, čeho dosáhl.. Zatímco pro Němce byl Martin Schmitt neustále uznávaným borcem, přestože dalších deset let sotva skákal do první desítky, my se budeme smát Jandovi, že už měl dávno skončit..
Ale po přečtení knihy jsem dokázal pochopit skoro všechno, co vedlo Koukalovou k jejímu chování.
Už si úplně nepamatuju, co dalšího se ještě odehrálo přes média po vydání knihy, protože jsem to nechtěl číst, aby se mi nezhnusila, takže nevím, jak se vztahy třeba s Ondřejem Rybářem nebo se Zdeňkem Vítkem vyvíjely dál. Po dopsání knihy ale k úplnému přerušení komunikace podle mě není důvod. Dá se říci, že kromě Jindřicha Šikoly, který jí úmyslně poškodil zbraň při juniorském mistrovství světa, aby neporazila jeho oblíbenkyni Vítkovou a soustavně jí ponižoval, kromě právě Veroniky, o níž prozradila, jak špatně snášela, že jí takový flink poráží, a kromě už odvolaného a z úplatků usvědčeného šéfa biatlonové federace Besseberga, tam na nikoho žádnou špínu nenajdete.
Média jsou všemocná. I zde přeháněla, jak jinak.
Den po dočtení knihy (že by znamení?) jdu k Vietnamcovi pro brambory, a na titulní straně vidím Gabrielu a velkým písmem: "Makám na sobě jako blázen!"
Nadpis je opět po novinářsku rádoby pompézní, v rozhovoru uvnitř Koukalová uvádí, že momentálně maká a uvidí, jak bude její tělo reagovat, což zatím neznamená, že bude závodit. Jako tolikrát v knize, neví.
Ale ať je to jak chce, biatlonové přenosy po jejím konci jakoby něco postrádaly.. Ať je Gabriela jaká chce, nevyrovnaná, labilní, protivná, svéhlavá, prostě JINÁ, stejně by to bylo fajn ještě někdy zapnout závod a vědět, že v něm pojede..
Co se týče knih, jsem naprostý zoufalec a když cca jednou za dva roky něco přečtu, zaručeně to bude autobiografie buďto hudebníka, nebo sportovce. A nečtu nikdy déle, než dva, tři dny.
Knihu JINÁ, kterou napsala momentálně zapovězená biatlonová závodnice Gabriela Koukalová, jsem dostal už k narozenínám v červnu.
Nechtělo se mi do ní. Ale ani trošku!
Můžu se tam vůbec, po tom co se psalo na různých webech, dočíst něco, co mi moji zde tolikrát opěvovanou sportovní hrdinku definitivně nesrazí na úroveň Džambulky? Mám se do toho pouštět, když z toho, co o knize zaznělo, má člověk pocit, že tam bude jenom brek, zášť, hra na oběť a všechno to, co z nezdolné sportovní bojovnice v očích spousty lidí udělalo labilní holčičku, která sebou nechá manipulovat penězůchtivým, jinak nikterak zázračným sportovcem, Koukalem?
Skoro devítihodinový let do Karibiku zdál se ideálním momentem, jak se zkusit ponořit do myšlenek zaručeně složité povahy vítězky světového poháru, mistryně světa, která ale odešla z biatlonového světa asi tím nejpodivnějším způsobem, jakým mohla.
Cestou tam jsem to ještě nedal, ale když už mi to celých 14 dní zabíralo místo, které mohlo patřit jednomu z martinických rumů, nezbývalo, než to během zpátečního letu otevřít..
A jsem rád, že jsem to udělal.
Moc rád.
Trochu odbočím. Před asi šesti lety jsem téměř bez pauzy zhltnul autobiografii Andre Agassiho, OPEN. Žádná jiná zpověď ve mně nezanechala tak hluboký dojem, jako tahle. Agassi v ní popisuje celé své dětství, v němž jej otec, ze kterého měl celý život strach, tvrdě driloval. Jak mu na zahradě postavil obřího draka, který na něho vrhal míčky, a jak jej od rána do večera nutil do zblbnutí pinkat jeden za druhým. Nic naplat, že malý Andre díky tomu tento sport naprosto nenáviděl. A zůstalo mu to po celou dobu jeho kariéry. Několikrát od tenisu odešel, aby se zase víceméně nátlakem okolí i trochu sebe samého k němu vrátil, neb si byl dobře vědom svého talentu. Kolik zápasů prostě odchodil, protože se styděl za tohle, za támhleto, neměl náladu ani chuť, nechtěl.. A přesto to nikdo do té doby, než vydal svou knihu, nevěděl. Vidouc stovky jeho zápasů, neměl jsem absolutně ponětí, že sleduju někoho, kdo má k tomu, co právě hraje, odpor. Znali jej všude po světě, milióny lidí jej brali jako svůj vzor, a přesto kvůli úspěchům v něčem, co k smrti nesnášel..
Když začnete číst knihu Koukalové, je tam podobný příběh. Ne tak drsný, přesto v něčem podobný. I jí rodiče nutili do běžek a do závodění. Nikdy nechtěla, zůstávala v lese, nebo na protest na startu, ale máma s tátou byli neoblomní. Máma olympijská medailistka, takže ještě k tomu stálé srovnávání.
Ženám těžko rozumět. Nerozumí jim muži, nerozumí si ani samy.. Takže se mi nikdy úplně nepovede se vcítit do kůže dospívající puberťačky, co musí dělat něco, co jí nebaví, a tak natruc dělá všechno to, co nesmí. Hulí, kalí, nechá si udělat dredy a stejně, přestože kolem sebe má spousty cílevědomých vrstevníků, je poráží.. Po vyhraném juniorském mistrovství světa ve štafetě se tedy na ten nenáviděný biatlon zkusí vrhnout. Když jí to jde a pomalu začíná sypat...
Jenže tím se taky stane, že během tří let, kdy závodí, přestože má mnoho jiných koníčků, se z ní stane mistryně světa, olympijská medailistka, vítězka světového poháru, a hlavně - veřejně známá osobnost. Celebrita. A ještě k tomu se zamiluje do někoho, o kom slyší jenom samé špatné věci.
Co to asi může udělat s někým, komu je šestadvacet, což tedy stále není věk, kdy je člověk vyzrálý, a ještě s povahou, která je zvyklá tak trochu jít proti všem, protože dělá to co jí jde, ale ne to, co jí baví?
Z médií jsem se dočetl, že je v knize popsáno, jak přišla o panenství a jak si stězuje na anorexii a na deprese. Ono to tam skutečně je. Ale je to jedna kapitola ze šestatřiceti. Ano, popisuje tam i vztahy k týmu, často tam jsou přepisy rozhovorů s Rybářem či s ostatními závodníky, ale není to zas taková hrůza, jak to senzacechtivá média potřebovala prodat..
Když jsem četl knížku o Led Zeppelin, taky tam popisovali, jak John Bonham nasral do boty jedné z jejich "gruppies" (neboli děvčatům pro noční společnost), protože se mu nelíbila. A je to část, kterou nezapomenu :D
Ano, doufal jsem, že růžová knihovna z období, kdy si brala Koukala, nebude trvat pět kapitol (a naštěstí to bylo v únosné míře), ale osobní pocity a intimní chvilky do autobiografií prostě patří. A nesvěřit se v knize s tím, že kvůli strachu, co si o mně pomyslí tolik známých lidí okolo, se bojím přiznat, že skoro každé jídlo vyzvracím, abych zase nepřibrala? Kdy už jindy?
Nechci, aby to vypadalo, že jsem zastáncem toho, jakým způsobem GK (prozatím?) ukončila svou kariéru. A jak vypadala utrápeně, když necelý rok po famózním vítězství v Novém Městě kuňkala do televize o své anorexii. Sportovec by takhle končit neměl. Navíc v Česku, kde si vždy zapamatujeme hlavně to, co kdo nezvládl, abychom naprosto zapomněli, čeho dosáhl.. Zatímco pro Němce byl Martin Schmitt neustále uznávaným borcem, přestože dalších deset let sotva skákal do první desítky, my se budeme smát Jandovi, že už měl dávno skončit..
Ale po přečtení knihy jsem dokázal pochopit skoro všechno, co vedlo Koukalovou k jejímu chování.
Už si úplně nepamatuju, co dalšího se ještě odehrálo přes média po vydání knihy, protože jsem to nechtěl číst, aby se mi nezhnusila, takže nevím, jak se vztahy třeba s Ondřejem Rybářem nebo se Zdeňkem Vítkem vyvíjely dál. Po dopsání knihy ale k úplnému přerušení komunikace podle mě není důvod. Dá se říci, že kromě Jindřicha Šikoly, který jí úmyslně poškodil zbraň při juniorském mistrovství světa, aby neporazila jeho oblíbenkyni Vítkovou a soustavně jí ponižoval, kromě právě Veroniky, o níž prozradila, jak špatně snášela, že jí takový flink poráží, a kromě už odvolaného a z úplatků usvědčeného šéfa biatlonové federace Besseberga, tam na nikoho žádnou špínu nenajdete.
Média jsou všemocná. I zde přeháněla, jak jinak.
Den po dočtení knihy (že by znamení?) jdu k Vietnamcovi pro brambory, a na titulní straně vidím Gabrielu a velkým písmem: "Makám na sobě jako blázen!"
Nadpis je opět po novinářsku rádoby pompézní, v rozhovoru uvnitř Koukalová uvádí, že momentálně maká a uvidí, jak bude její tělo reagovat, což zatím neznamená, že bude závodit. Jako tolikrát v knize, neví.
Ale ať je to jak chce, biatlonové přenosy po jejím konci jakoby něco postrádaly.. Ať je Gabriela jaká chce, nevyrovnaná, labilní, protivná, svéhlavá, prostě JINÁ, stejně by to bylo fajn ještě někdy zapnout závod a vědět, že v něm pojede..
Komentáře
Okomentovat