Přišla zima.. Tedy alespoň pro mě. A tak zkusím opětovné
myšlenky na emigraci do tropů trochu rozptýlit několika postřehy ze sportovního
dění a událostí předchozích dvou měsíců.
Obrovskou radost všem českým sportovním divákům udělali
v září baskeťáci. Hra pod vysokými koši u nás nepatří mezi ty nejpopulárnější, sám se přiznám, že utkání NBA
jsem ještě nikdy nesledoval. Prostě mě to nebere. Jó, ale když bylo komu
fandit, to je jiná. Přistihl jsem se, jak si u toho skoro koušku nehty, tak mě
to vtáhlo!
Kolektivní sporty jdou u nás s rostoucí leností mládeže do
kopru, a tak je třeba si každého takového úspěchu, kterého dosáhla banda okolo
Satoranského, vážit. Kdyby se díky jejich parádním výkonům dalo na basket byť
jen o 1000 dětí víc, pořád je to plus.
Bylo by krásné, kdyby to vyšlo i s tou olympiádou. Ale
pozor! Bude to velmi těžké, zbývají poslední 4 místa a bude se o ně bojovat ve čtyřech
šestičlenných skupinách. Češi tedy tu svou, s dalšími pěti účastníky,
budou muset vyhrát. Není to tak dávno, co zazářily na mistrovství světa české
házenkářky. Také jsme doufali, že to bude pokračující trend, a od té doby?
Nic.. Jen tři prohry na Euru příští rok. Snad to tentokrát bude jiné.
Dneska začíná světový šampionát v atletice. Na přelomu
září a října, což jest téměř o měsíc a půl později, než bývá zvykem. Atleti
tedy museli naprosto překopat svůj běžný tréninkový kalendář. Zazávodí si
v podmínkách, které pro ně budou naprosto vražedné a ve kterých bude
jejich zdraví poměrně slušně ohrožováno. Venku čtyřicítky, na klimatizovaném
stadionu třiadvacet. V metrech, vlacích a společných prostorách kolem dvacítky.
Starty maratonů a chodeckých závodů o půlnoci, stále během třicetistupňových
veder..
Proč?
Protože Katar.
Protože petrodolary ani za cenu zdraví závodníků bafuňářům
nesmrdí.. Za tři roky tam bude světový šampionát ve fotbale navzdory tomu, že
bude muset být v listopadu a že se kvůli tomu rovněž naprosto nabourá
zaběhlý režim evropských lig i pohárových soutěží.
Na co pštros????
O víkendu začalo MS v ragby. Těšil jsem se na něj čtyři
roky a je to zážitek sledovat, jak metr sedmdesát vysoký rozhodčí přijde před
čtyři dvoumetrové, stodvacetikilové chlapy, řekně jim: „Teď to bude tak a tak“,
a ti kývnou, otočí se, a poslechnou. Pamatuji si jeden komentář pod fotbalovým
článkem o Barošově vztekání, který zněl asi takto: „Tak si to sami zkuste. Kdo
v životě hrál fotbal, tak ví, že to bez těch emocí nejde. Že to prostě s vámi
cloumá a musí to ven..“ A teď mi řekněte, když vás třicetkrát v zápase někdo
složí k zemi, několikrát v zápase se dostanete do chumlu s dalšími
obry, schytáte iks ran všude možně, to vám adrenalin v žilách neproudí?
Ne, je to jen kulturou sportu. Když jste zvyklí nadávat
odmalička, protože to tak prostě je a dělají to všichni, tak pak se těžko
donutíte myslet na to, že byste to dělat neměli..
Kde to bylo, v Anglii? Jak v nižších soutěžích za
diskuze s rozhodčími dávali zkušebně tresty na 10 minut za autovou čarou?
A údajně ubylo hádek až skoro na polovinu? Však ono by to šlo…
A když jsme u toho fotbalu – můžete mi někdo vysvětlit, jak
je možné, že jeden týden hraje tým, v němž je pět stejných hráčů tak, že se
vám chce skočit z jedenáctého patra, abyste si zkrátili utrpení, a o sedm
dní později z půlky ten samý tak, že žasnete, jak takhle může český
mančaft parádně zaválet? Mám samozřejmě na mysli výkony fotbalové repre v Kosovu
a pak v Černé Hoře a týden na to Slavii na Interu.
Přiznám se, nikdy jsem nepatřil k těm, co vidí za
úspěchy či neúspěchy práci trenéra. Mám dost averzi na to hysterické: „Za to
může trenér“, protože mám pocit, že stejně to hrají ti hráči na hřišti. Případ
Jindřicha Trpišovského je ale zářným příkladem, kam může dokonalá trenéřina
dospět. To, co zahrála Slavia proti Interu, byl balzám na nebohé a bolavé české
fotbalové dušičky. Ale toho gólu na konci je hrozná škoda. Aby nehrály v závěrečné
matematice skupiny ty dva ztracené body klíčovou roli..
Dost mi ale vadí jiná věc. Chtěl bych se alespoň na jeden zápas fotbalového svátku zvaného Liga mistrů podívat naživo přímo na stadionu Slavie. Ale copak to jde? Když jsem chtěl nakoupit v létě permanentku, abych měl přednostní právo na vstupenky, už bylo 12000 vyprodaných. Tak jsem si připlatil alespoň tři stovky do fanklubu, ale ti mají právo na lístky až po permanentkářích, a samozřejmě se na ně už nedostalo.. Je hezké, že chce být Slavia jako evropské velkokluby, ale s tím dvacetitisícovým stadionkem, jakkoliv je útulný, je to bohužel dost velká marnost.
A to platí o Česku celkově!! Eden je totiž největším tuzemským stadionem, s kapacitou jen pár míst přes dvacet tisíc. Víte, kolik z těch 55ti zemí, které se počítají mezi fotbalově "evropské", má menší největší stadion, než Česko? DEVĚT!!! A mezi nimi takové jako Andorra, San Marino či Faerské ostrovy. Bída, bída, bída... Třeba na takové Ukrajině je 15(!!!) větších stadionů, než je největší český.
A ještě mám jeden takový malý rébus. Jeden průměrný český
tým, který sídlí na Letné, má asi někde mezi fanoušky nový talisman nebo logo.
Jen se přiznám, že jsem to nikde nenašel, a tak bych se rád zeptal sparťanů,
jestli by mi nepomohli to objasnit. Jedná se o žampion. Nevím,
kde jej můžu najít a ani, kde a jak to vzniklo. Byl jsem minulý měsíc dvakrát
na jejich zápase s tím, že uvidím alespoň tři góly v jejich síti, a
to se povedlo, ale žádnou vlajku se žampionem jsem nenašel.
Tak co to tedy je? Kde vznikl ten sparťanský žampion? Proč
celý kotel v obou zápasech pořád dokola pěl: „Sparta Praha, žampiooooon!“?
No vážně, co to je? Nebo jsem špatně rozuměl? To ale asi
ne.. Fakt mě v současné situaci tohoto klubu nenapadá, které jiné slovo by
v tom popěvku mohlo zaznít..
Komentáře
Okomentovat