Být fanouškem českého sportu je v posledních letech čím dál tím větší řehole. Namlsáni hokejovým Naganem nebo zlatým hattrickem, žněmi co do počtu hráčů v NHL, rozmazleni fotbalovou hrou za dob Karla Brücknera na přelomu tisíciletí, se v současnosti musíme upínat trošku jiným směrem. Vážit si biatlonového boomu, úspěchů jednotlivců jako je Lukáš Krpálek, Eva Samková nebo Martina Sáblíková (jakkoliv se u rychlobruslařských přenosů prostě nedá vydržet), chytat se stébla naděje, když přijde v kolektivních sportech něco jako posledni basketbalové MS anebo si prostě vybrat něco nečeského, co ten sport dělá narozdíl od toho našeho, dobře.
Kdo byl ale za poslední roky opravdu osudem zkoušený jedinec, to je fanda české fotbalové repre. Mohu potvrdit. Sice se dokážu u sportu upnout na ledacos, ale když bych měl odpovědět upřímně na otázku: "Co by sis jako sportovní fanda přál ze všeho nejvíc?", bez váhání bych vypálil: "Aby Češi vyhráli mistrovství světa ve fotbale a já u toho byl na stadionu." Jakkoliv je reprezentační fotbal čím dál více pohlcován rozpínáním se klubového, pořád je to národní tým a alespoň za sebe můžu říct, že to mám pořád nejvýš. A tak zatímco drtivá většina republiky láme nad "nagelovanejma primadonama" už několik let hůl, já to prostě nedokážu. Možná právě proto, že se nehraje každý týden, tak stihne člověk mezi dvěma kvalifikačními cykly trošku zapomenout, jaká to byla naposled hrůza, a prostě doufá, že to třeba začne být lepší. Takže ač se výběr českého týmu musí skládat z hráčů jediného současného českého klubu, který má nějakou mezinárodní úroveň a zbytku, který povětšinou posedává na lavičkách v o něco kvalitnějších ligách (v těch nejkvalitnějších ne, tam už nikoho nemáme), stejně mi to nedá, ten lístek si koupím, jedu za "těma nekopama" tuhle do Polska, tuhle do Francie, tuhle do Londýna.. Člověk tam ponechá povětšinou něco přes deset tisíc a po návratu se musí obrnit proti otázkám jako: "To musel bejt zážitek, když jsme tam dostali bůra" nebo "Ježiš marja a proč tam jedeš, když bylo jasný, že ty kopyta stejně dostanou ranec?"
A tak nepoučitelný, ač při posledním bolavém toporném vítězství v Černé Hoře z české hry šílející, zase jsem neváhal, a na boj proti anglickému suverénovi do Edenu se vydal. Přibalil jsem si i otce, který na podobném zápase a ani v Edenu ještě nebyl.
A za tuto svou oddanost jsem byl konečně po dlouhé době odměněn!!
Česko : Anglie - 2:1. Snový výsledek po krásném průběhu. S příběhem o třicetiletém debutantovi, který cestoval na svůj první reprezentační sraz z deset tisíc kilometrů vzdáleného Dallasu a potom pět minut před koncem rozhodl.
A je mi úplně jedno, jak k tomu Anglie přistoupila. Jestli si říkali, že tým, co má na hrotu hráče s odehranými pětadvaceti ligovými minutami v sezoně, s nějakými hráči, co sedí na lavičce v Itálii, nebo s nějakými slávisty, co sice hráli čtvrtfinále té podřadné Evropské ligy, ale stejně je nikdo nezná, musí porazit i v úsporném režimu. Je mi to šumák. Nezajímá mě to, a nemělo by to zajímat vůbec nikoho, kdo má podobné postižení a zase a znovu donekonečna bude čekat, že třeba jednou ta naše repre zase zaválí.
Nedívám se přes růžové brýle, je mi jasné, že za měsíc proti Kosovu a v Bulharsku to zase bude boj s našimi nervy a že i při případném postupu na Euro Čechy nikdo nebude brát extra vážně.
Ale teď si to musíme užít. Za posledních šest let jsem tento slastný pocit, s jakým jsme včera opouštěli Eden, s českou repre zažil jen dvakrát. Po návštěvě zápasu s Holandskem na ToaLetné (září 2014) a kvůli posledním patnácti minutám zápasu Eura 2016 v St. Etiénne, kdy jsme z dvanácté řady na tribuně sledovali, kterak naši vyrovnali zdánlivě ztracený mač proti Chorvatům.
Jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale tento výsledek může mít velkou důležitost pro samotné hráče. Pamatujete si, jak loni na podzim po porážce na Ukrajině kuňkali do mikrofonu: "Bohužel, na víc asi v současné době nemáme.."? Jde to. Styl, jakým Češi hráli proti Anglii, se trochu přiblížil tomu slávistickému. Vyšší postavení, dobré vykrývání prostorů, mnohem aktivnější napadání. A i to občasné sebevědomí, které se slávistům chtě nechtě po těch velkých pohárových zápasech prostě musí zvedat, nešlo nevidět.
Rychlé počty - nepřekvapí-li Kosovo Anglii stejně jako Češi, mohla by nám v posledních dvou zápasech doma s Kosovem a v Bulharsku stačit plichta. Jinak samozřejmě stačí, když vyhrajeme v Plzni nad Kosovem, a jsme na Euru. Pak už zbývá jen doufat, aby nás nenalosovali do skupiny v Baku...
A ještě trocha progresivních počtů.. Výhra nad Anglií může být důležitá, dostaneme-li se na Euro, i z toho důvodu, že když jsem si udělal hlubší analýzu kdo tak cca postoupí, jsme na hraně třetího a čtvrtého koše (při losu skupin). Spadnout do čtvrtého by bylo dost "naprd". Ve třetim by se nám určitě lépe dýchalo a nemuseli bychom při losu dopadnout podobně, jako třeba v Lize mistrů Slavie.
Ale to předbíhám.. To je ta euforie, no.. :)
Kdo byl ale za poslední roky opravdu osudem zkoušený jedinec, to je fanda české fotbalové repre. Mohu potvrdit. Sice se dokážu u sportu upnout na ledacos, ale když bych měl odpovědět upřímně na otázku: "Co by sis jako sportovní fanda přál ze všeho nejvíc?", bez váhání bych vypálil: "Aby Češi vyhráli mistrovství světa ve fotbale a já u toho byl na stadionu." Jakkoliv je reprezentační fotbal čím dál více pohlcován rozpínáním se klubového, pořád je to národní tým a alespoň za sebe můžu říct, že to mám pořád nejvýš. A tak zatímco drtivá většina republiky láme nad "nagelovanejma primadonama" už několik let hůl, já to prostě nedokážu. Možná právě proto, že se nehraje každý týden, tak stihne člověk mezi dvěma kvalifikačními cykly trošku zapomenout, jaká to byla naposled hrůza, a prostě doufá, že to třeba začne být lepší. Takže ač se výběr českého týmu musí skládat z hráčů jediného současného českého klubu, který má nějakou mezinárodní úroveň a zbytku, který povětšinou posedává na lavičkách v o něco kvalitnějších ligách (v těch nejkvalitnějších ne, tam už nikoho nemáme), stejně mi to nedá, ten lístek si koupím, jedu za "těma nekopama" tuhle do Polska, tuhle do Francie, tuhle do Londýna.. Člověk tam ponechá povětšinou něco přes deset tisíc a po návratu se musí obrnit proti otázkám jako: "To musel bejt zážitek, když jsme tam dostali bůra" nebo "Ježiš marja a proč tam jedeš, když bylo jasný, že ty kopyta stejně dostanou ranec?"
A tak nepoučitelný, ač při posledním bolavém toporném vítězství v Černé Hoře z české hry šílející, zase jsem neváhal, a na boj proti anglickému suverénovi do Edenu se vydal. Přibalil jsem si i otce, který na podobném zápase a ani v Edenu ještě nebyl.
A za tuto svou oddanost jsem byl konečně po dlouhé době odměněn!!
Česko : Anglie - 2:1. Snový výsledek po krásném průběhu. S příběhem o třicetiletém debutantovi, který cestoval na svůj první reprezentační sraz z deset tisíc kilometrů vzdáleného Dallasu a potom pět minut před koncem rozhodl.
A je mi úplně jedno, jak k tomu Anglie přistoupila. Jestli si říkali, že tým, co má na hrotu hráče s odehranými pětadvaceti ligovými minutami v sezoně, s nějakými hráči, co sedí na lavičce v Itálii, nebo s nějakými slávisty, co sice hráli čtvrtfinále té podřadné Evropské ligy, ale stejně je nikdo nezná, musí porazit i v úsporném režimu. Je mi to šumák. Nezajímá mě to, a nemělo by to zajímat vůbec nikoho, kdo má podobné postižení a zase a znovu donekonečna bude čekat, že třeba jednou ta naše repre zase zaválí.
Nedívám se přes růžové brýle, je mi jasné, že za měsíc proti Kosovu a v Bulharsku to zase bude boj s našimi nervy a že i při případném postupu na Euro Čechy nikdo nebude brát extra vážně.
Ale teď si to musíme užít. Za posledních šest let jsem tento slastný pocit, s jakým jsme včera opouštěli Eden, s českou repre zažil jen dvakrát. Po návštěvě zápasu s Holandskem na ToaLetné (září 2014) a kvůli posledním patnácti minutám zápasu Eura 2016 v St. Etiénne, kdy jsme z dvanácté řady na tribuně sledovali, kterak naši vyrovnali zdánlivě ztracený mač proti Chorvatům.
Jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale tento výsledek může mít velkou důležitost pro samotné hráče. Pamatujete si, jak loni na podzim po porážce na Ukrajině kuňkali do mikrofonu: "Bohužel, na víc asi v současné době nemáme.."? Jde to. Styl, jakým Češi hráli proti Anglii, se trochu přiblížil tomu slávistickému. Vyšší postavení, dobré vykrývání prostorů, mnohem aktivnější napadání. A i to občasné sebevědomí, které se slávistům chtě nechtě po těch velkých pohárových zápasech prostě musí zvedat, nešlo nevidět.
Rychlé počty - nepřekvapí-li Kosovo Anglii stejně jako Češi, mohla by nám v posledních dvou zápasech doma s Kosovem a v Bulharsku stačit plichta. Jinak samozřejmě stačí, když vyhrajeme v Plzni nad Kosovem, a jsme na Euru. Pak už zbývá jen doufat, aby nás nenalosovali do skupiny v Baku...
A ještě trocha progresivních počtů.. Výhra nad Anglií může být důležitá, dostaneme-li se na Euro, i z toho důvodu, že když jsem si udělal hlubší analýzu kdo tak cca postoupí, jsme na hraně třetího a čtvrtého koše (při losu skupin). Spadnout do čtvrtého by bylo dost "naprd". Ve třetim by se nám určitě lépe dýchalo a nemuseli bychom při losu dopadnout podobně, jako třeba v Lize mistrů Slavie.
Ale to předbíhám.. To je ta euforie, no.. :)
Komentáře
Okomentovat