Ještě než začnu s prvními řádky o posledních sportovních událostech, chtěl bych poděkovat počasí za to, jaké zatím v září je. Sice k současným pětadvaceti, kterými se odpoledne můžeme kochat, dospělo po poněkud plačtivém a studenějším konci srpna, přesto je mnohem tepleji, než touto dobou bývá. A tak mi zatím v září slouží zdraví (posílené zimními pěti týdny v tropech) nejlépe za poslední roky a píšu dnešní řádky dva dny po fantastickém osobním rekordu na 10 kilometrů za 43:11, tedy více než o tři a půl minuty zlepšeném.
Ale teď již od toho, co zajímá jenom mě, k tomu, co sledují sportovní fans.
O minulém víkendu moje bezradnost a kroucení hlavou nad mediálním virem dospěla do stádia, kdy jsem k absolutnímu ignorování veškerého zpravodajství chtěl přidat i přestání sledování jakéhokoliv sportu. Opravdu nikdy bych se nenadál, do jak bizarní situace se homo sapiens dokážou dostat. Mám na mysli tu reprezentační fotbalovou tragikomedii. Dva lidé bez náznaku jakýchkoliv potíží, kteří mají pozitivní test na virus, z něhož společnost vytvořila důvod k rušení a zavírání čehokoliv, o čemž jsme v minulosti ani nepomysleli, že by se mohlo rušit či zavírat, zapřičinili, že český národní tým nastoupil do oficiálního reprezentačního utkání v podstatě s ligovým výběrem. Přestože tři dny na to odehrál s absolutně zdravou jedenáctkou podařené utkání proti Slovensku. Ligový výběr obohacen všemi typickými vlastnostmi fotbalového našince dnešní doby, tedy "po vápno dobrý, v zakončení groteska", prohrál po statečném boji utkání se skotských soupeřem, které by jinak s původní sestavou na 95 % přineslo do tabulky Ligy národů 3 body.
O osudu utkání rozhodla osoba, od níž byste to ještě před rokem sotva čekali. Osoba, o níž by se vlastně ani nikdy nemluvilo. Hyginečka. Jeden člověk, jemuž byla reprezentace přidělena a dostal zodpovědnost rozhodnout o jejím rozpuštění. A když je někdo jeden, nemá povětšinou žádnou šanci se ubránit třem. Tři je počet týmů, které nás budou reprezentovat v evropských pohárech. Tedy v soutěžích, které jediné přinášejí do českého fotbalu velké sumy. Bez evropských pohárů by ta tři mužstva nemohla existovat na té úrovni, na které by chtěla. Tedy Slavia, Sparta a Plzeň. Protože je rok 2020, tedy rok roušek, zastavování ekonomiky, rušení kulturních i sportovních akcí, zákazů cestování, vyhazovů z firem a rok přísných hygienických nařízení (ještě jsem zapomněl - rok plný nadpisů o nakažených a zemřelých, tedy o tom, co tu s námi je od doby Adama a Evy a přesto téměř nikdo z nás nezná nikoho s vážnou zdravotní újmou koronavirem, zato zná plno lidí se ztrátou příjmů, zaměstnání, koníčků či se zdravotními trablemi, způsobené neodstatkem péče z důvodu medializace pouze jednoho jediného viru), tak se celkem logicky tato tři mužstva bojí, aby na základě hygienických nařízení UEFA nepřišla o svá předkola či zápasy v pohárech. 
Cílený nátlak na hygieničku a šlendrián byl na světě. Poprvé v historii českého fotbalu se rozpustilo komplet národní mužstvo i s realizačním týmem během reprezentačního srazu. Tým plný zdravých mladých lidí, skvadra, která před depresivně prázdným hledištěm právě přejela Slováky.
Prohra se Skoty bude mít velmi zásadní, negativní vliv na nasazení pro losování na příští MS. Česko, nevyhraje-li svojí skupinu, spadne do nižšího koše, a budou ho čekat dva těžší soupeři. I když, má vlastně cenu cokoliv predikovat? Dnešní doba nás přesvědčuje, že co jsme požadovali za nemožné ještě před rokem, už dnes přijímáme jako realitu.
Tento precedens společně s nepuštěním Slovanu Bratislava na předkolo na Faerské ostrovy ale krásně ukázal, jak lze při troše šikovných úprav interních národních nařízení vybojovat "sportovní" postup. Tak nevím, jestli se letos na tu Ligu mistrů vůbec koukat jinak, než prohlédnutím čísel na Livescore den po odehrání..
US Open bez diváků bylo hodně divné. Můj původní plán se na něj bez diváků a atmosféry nedívat, vzal za své hned první den. Přeci jen, pořád je tenis mezi pěti mými nejoblíbenějšími sporty, a doba od posledního grandslamu byla dlouhá. Svůj třetí titul si vybojovala Naomi Osaka a odpustím-li jí její trapárnu s nápisy kriminálníků na rouškách, (co je nám do toho, jakou mají barvu pleti, většina rozumných lidí to do této doby neřešila, ale zdá se, že okolnostmi bude donucena změnit názor) vyhrála zaslouženě. Finálovou účastí překvapila Azarenka, ale zase to její hekání... To se fakt nedá.
V mužské části jsme viděli, jak bude tenisový svět vypadat za tři až čtyři roky bez Federera, Nadala a Djokoviče. Čekatelé Zverev a Thiem si to rozdali ve finále, kterému by tak slušel napěchovaný dvorec Arthura Ashe. Obrátka z 0:2 na 3:2, tiebreak v rozhodujícím pátém setu, oba borci na pokraji sil.. Škoda. To ticho si nezasloužili.
Největší událostí turnaje byla ale bezpochyby diskvalifikace Novaka Djokoviće. Už tak prosté velkých hvězd přišlo US Open o tu největší už ve čtvrtém kole. Jakkoliv mi Novak není sympatický a tím jeho vyloučením se splnila ta jediná věc, kterou jsem si před turnajem přál, a to, aby se 18. vítězstvím nepřiblížil k Rogerovi a nevyrovnal Rafu, proti komentářům, které si za pinknutí míčku do krku podavačky balónků vysloužil, se musím ohradit. Říkám to už od začátku jeho kariéry: "Jen počkejte, až jednou přestane vyhrávat, co bude vyvádět za tyjátr". 
Djoković rozhodně nepůsobí tak vyrovnaně a elegantně jako Rafa s Rogerem a je vidět, že když mu teče do bot, má nervy na pochodu. Co jiného také srbské sudičky nově narozeným ratolestem u kolébky dávají, že? V zápase, z něhož ho vyloučili, před incidentem odpálil ranou míček z frustrace, ale v momentě, kdy zamířil míčkem do krku rozhodčí, vůbec neviděl, kam střílí. Vracel míček po prohraném podání do rohu, dal prostě malinko prudší, ujelo mu to, ale nechtěl. A to, že netropil žádné scény, ale prostě pět minut vysvětloval poměrně klidně hlavnímu arbitrovi svůj pohled a pak se smířeně odebral, bylo za mě OK. Prostě měl smůlu. Tečka. Svůj mediální obraz ne úplně sympatického hráče si vytvářel už před tím, ne v tomhle momentu.
V kontextu všech těch opuštěných sportovišť plných prázdných sedaček jsem se moc těšil na Tour de France. Konečně nějaká sportovní událost, kde případná absence diváků nebude tak do očí bijící a co se mě týče, já určité omezení i vítám. Ty davy přiopilých magorů běžící v různých stupidních kostýmech před cyklisty, stoupajícími z posledních sil na vrcholy kopců, mávající jim vlajkami před obličeji a řvoucí jim z půl metru do ksichtu, mi zas tak nechybějí.
Před posledními 6ti etapami a rozhodujícími kopci v Alpách a časovce na Planinu krásných dívek je jasným favoritem Primož Roglič. Jediný, kdo jej může vyvést z míry je jeho krajan Tadej Pogačar. Zbytek startovního pole pravděpodobně nebude mít šanci do boje o žlutý dres nijak zasáhnout. Co mě trošku štve je opětovná dominance týmu s vedoucím závodníkem. 
V časech Armstronga to byla US Postal, ve Froomových Sky (později Ineos) a letos Jumbo Visma. Její jezdci jedou takové tempo, že nikdo ani nemá šanci v kopcích nastoupit. A tak jsme zatim těch opravdových nástupů mezi favority viděli poskrovnu. Ne, že bych triumf Rogličovi nepřál, ale kdyby se jeho kolegům trošku utavily nožky a jednu či dvě etapy v Alpách na čele neprudili, nezlobil bych se.
Ale to hlavní, co si musíme přát je, aby o vítězi opravdu rozhodly jeho nohy a fyzička a ne zase hygienická nařízení kvůli mediaviru.
Je jasné, že teď už se ta hra na pandemii musí dohrát do konce, když to stálo co to stálo. A tím koncem bude ta toliko očekávaná vakcína. Tak se modleme, aby se toto světlo na konci pochmurného tunelu, které bude zajisté náramným byznysem, objevilo už letos v zimě. Vedení španělské ligy, například, vyhlásilo, že až do objevení účinné vakcíny nechá hlediště zavřená. Nooo, chlapci, tak to hodně štěstí. Doufejte, že se odpovědné osoby, kterým nynější stav strachu a omezení (není náhodou, že nejbohatší lidé planety během pandemie bohatnou ještě více, než kdy před ní) vyhovuje, nerozhodnou protahovat tento stav třeba tři roky. Protože nevím, za co by vám týmy, které nebudou živeny z peněz z evropských pohárů, tu soutěž hrály.
Komentáře
Okomentovat