Sedmé boží přikázání říká: "Nepokradeš". Desáté říká něco o tom, že nebudeš dychtit po ženě, domu, majetku, oslovi a kdoví čemu ještě, bližního svého.
Netuším, jak jsou na tom s vírou ve Slovinsku a už vůbec nevím, zdali byl ve víře vychováván nový cyklistický Bůh Tadej Pogačar, jestli ale ano, potom se bude po nocích budit strachy, že jednou skončí v pekle. To, co provedl bližnímu svému, tedy krajanovi a kamarádovi Primoži Rogličovi na letošní Tour de France, to byla naprosto dokonalá krádež. Načasovaná a zosnovaná tak, že okradený nemohl přijít o svůj tři týdny střežený poklad krutější cestou.
Taky jste v sobotu u rozhodující časovky na Planche de belles filles, tedy v překladu na Planinu krásných dívek, tajili dech? A taky jste byli po celé tři týdny přesvědčeni, že nepřijde-li nějaký lapsus v podobě koronaopatření, nemůže Primoži Rogličovi v premiérovém vítězství na Tour de France nikdo zabránit?
Pro ty, kteří nesledovali a čirou náhodou mají i tak chuť číst tento blog, malá rekapitulace. Primož Roglič byl jasným favoritem letošního ročníku Tour. Měl kolem sebe nejlepší tým, cyklisty, kteří by v každém jiném týmu byli lídry a útočili by na celkové prvenství. Žluté barvy stáje Jumbo Visma udávaly ve všech důležitých etapách takové tempo, že žádný další jezdec neměl šanci zaútočit. Pravidelně zůstávali Kuss, Dumoulin či Van Aert se svým kápem Rogličem nejdéle, a za celé tři týdny trvání nejslavnějšího cyklistického závodu nevykazoval největší favorit jakoukoliv známku slabosti. Tadej Pogačar, který ztratil na jedné z rovinatých etap v úvodním týdnu minutu a půl, se jako jediný v několika stoupáních nadvládě svého krajana vzepřel a několikero sekund v koncovkách horských etap stáhnul. Byl ale povětšinou sám proti přesile týmu Jumbo Visma a v královské 17. etapě na nově vyasfaltovaném nádherném dojezdu na alpské sedlo Col de La Loze (až 24% stoupání!!), jej Roglič nechal za sebou. Itinerář Tour de France velmi často na poslední závodní den (nedělní slavnostní dojezd do Paříže nepočítejme) nalajnuje časovku. V drtivě většině ročníků byl právě lídr celého pořadí nejlepší časovkář a touto dobou jen stvrzoval celkové prvenství. Francoužští pořadatelé poslední roky časovkářských kilometrů ubírají v marné naději, že to přinese výhru některé z domácích hvězd. Roglič je výborným časovkářem a protože je i excelentním vrchařem, zdálo se, že 36 kilometrů se 6 kilometry závěrečného stoupání na Planinu krásných dívek bude ideálním profilem, na kterém si jízdou proti chronometru dojede definitivně pro svůj triumf. 57 vteřin v celkovém pořadí, které měl na druhého Pogačara, není sice moc, známe případy, kdy byly mezi prvními jezdci (zejména v dobách Armstronga) třeba pětiminutové rozestupy, ale pořád se to zdálo jako dostatečný polštář. Tadej Pogačar ale ten den předvedl naprosto nevídaný let. V závěrečném brutálním stoupáku tři týdny neomylného krajana přejel, dal všem ostatním závodníkům v čele s časovkářskými velikány ten den MINUTU A PŮL, a den před svými dvaadvacátými narozeninami si došel den poté pro žlutý dres celkového vítěze, puntíkatý dres pro nejlepšího vrchaře a ještě pro bílý dres pro nejlepšího mladého jezdce.
O nejsilnější světový sportovní zážitek už mám pro ten vybrakovaný letošek asi postaráno. Přiznám se, že jsem si celé tři týdny kvůli atraktivitě závodu vesměs marně přál, aby někdo Rogliče dostal do úzkých. Když vedl Pogačar po půlce závěrečné časovky asi o 20 vteřin, přál jsem si, ať se soupeři ještě přiblíží. Ale jak se přes svého krajana na dálku přehnal a postupně mu narůstal náskok, najednou jsem se přistihl, že takový osud Rogličovi nepřeju. Co následovalo po dojezdu, tedy ten absolutní zmar Rogliče, kdy koukal na zemi v sedě nepřítomně před sebe, kontrastující s obrovskou radostí Pogačara, to byly přesně ty emoce, na které se nedá dlouho zapomenout.
Co asi na to všichni v Jumbu? Kolik z nich během závodu přestalo pochybovat, že by to nemuselo vyjít? Tolik dominance! Udělali vůbec během těch tří týdnů nějaké chyby? Pokud jo, tak kde? Vždyť všechno běželo podle plánu! Téměř nikdo s nimi v horách nestíhal jet! A nakonec nemají VŮBEC NIC... Nechtěl bych sedět v jejich autobusu při návratu z osudové etapy.
Tadej Pogačar je v necelých 22 letech druhým nejmladším vítězem Tour de France v historii (a to ten první byl někdy před první světovou válkou). Spolu s loňským triumfem podobně mladého Bernala se zdá, že léta přežívající dogma, že cyklista musí k triumfu na třítýdenním etapovém závodě dozrát a ideální věk je kolem třicítky, můžeme zapomenout. 
Pro budoucnost cyklistiky je rivalita mezi Slovinci a další stoupající výkonnost mladých hvězd velkou nadějí. Třeba konečně z tohoto sportu pomůže smýt tu dopingovou pověst. (no k tomu bude třeba, aby letos odebrané vzorky zůstaly i za 10 let čisté)
Na ostatní grand tour (Vuelta a Giro) nikdy nekoukám. Teď ale přemýšlím, že pro letošek udělám výjimku. Tour v té těžké sportovní době byla úchvatným zážitkem. Hlavně to okradení bližního svého v závěru. Bravo!
Komentáře
Okomentovat