R. I. P. Diego

  Jako by to bylo symbolické. Zrovna před 14 dny jsme shlédli dokument Diego Maradona.

  Hned po jeho konci jsem se jal googlit, jak se vlastně dnes Diego má. Jen pár krátkých řádků s titulky typu "Diego Maradona podstoupil chirurgický zákrok". "No jo", říkám si, "vždyť to vlastně není žádná novinka, ten je u těch doktorů pečený vařený. Ta jeho životospráva..."

  A přesto mě ta zpráva zaskočila. Diego Maradona zemřel. V 60ti letech. Jeho památku jsem uctil symbolicky. Panákem rumu. Něčím bílým do nosu nedisponuji, tak mu to muselo stačit...

 

  Odešla legenda. Výborných fotbalistů se za tu více než stoletou, fotbalovou historii narodilo spoustu, troufám si však říct, že Diego byl naprosto vyjímečný. Na jednu stranu svým neoddiskutovatelným fotbalovým umem. Ale nezapomenutelná byla i ta druhá, temnější. Touha vyhrát za každou cenu, všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. Ať už jste jej milovali nebo nenáviděli, film Diego Maradona si nenechte ujít. Ukazuje totiž vše. Vše podstatné. Naprosto vystihuje cestu, kterou se fotbalový kouzelník, měřící jenom 168 centimetrů, ubral, a proč z ní nakonec sjel do příkopu. Do drápů italské mafie, kokainové a alkoholové závislosti, a nakonec, ve svých 60ti letech, i do náruče smrti.

  Aby to nebyl místo blogu životopis, ten si můžete najít kdekoliv na internetu, zabrousím do paměti, jaké vzpomínky mám na Diega já.

  Jeho mexické galapředstavení jsem ještě jako předškolní dítko nevnímal. Fotbalovému šílenství jsem propadl až před šampionátem v Itálii v roce 1990. Tenkrát jsem fandil vždycky tomu, kdo měl v týmu více vlasáčů. Těch měla Argentina požehnaně. Caniggia, Balbo, Dezzotti.. A mezi nimi nakrátko ostříhaný Maradona. Oblíbil jsem si Argentinu čiště kvůli vlasatému kádru. A byl zvědav na toho, jehož jméno jsem slýchával od trenérů a malých kloučků na trénincích na škváře, kdykoliv někdo udělal pěknou kličku. Na Maradonu. Tenkrát jsem to nedokázal posoudit, ale nechápal jsem, proč nedal žádný gól. Argentina doklopýtala do finále, a tam v nejhorším závěrečném mači mistrovství světa v historii prohrála po Brehmeho penaltě s Němci. Až teprve časem, když jsem vyhledával historii, a úplně mě to zamrazilo při tom filmovém dokumentu, mi došlo, čemu vlastně Diego na italském šampionátu musel čelit. Po šesti letech v Neapoli, které zbytek Itálie nadával do "špinavců", a dvou mistrovských titulech, které svými výkony do tohoto města přivedl, jej nemilosrdný itinerář turnaje postavil do té nejhorší situace, která mohla nastat. V semifinále se svojí Argentinou vyřadil na penalty největšího favorita, domácí squadru azzuru. A to navíc - V Neapoli. Na stadionu, kde 6 let rozdával radost místním, ale deptal celý zbytek Itálie. Naštvaným Italům pak stačilo málo. Přestat krýt Maradonovu drogovou závilost. Půl roku po šampionátu se mu po dopingovém testu poprvé zhroutil svět.

  Ale zpět k mým vzpomínkám. Na začátku devadesátých let se do naší televize žádné záběry ze zahraničí nedostávaly. Jen pomalu se rozjížděly sestřihy Eurosportu z evropských lig. O Maradonovi jsem 4 roky neslyšel. Před prvním zápasem šampionátu USA 94, Argentina : Řecko, jsem dokonce chtěl fandit Řekům. Nečekal jsem, že v pruhovaných argentinských dresech zase spatřím Diega. A najednou, úvodní hymna, a on tam. A s ním zase vlasáči!! Zase Caniggia, k nim Batistuta, Redondo... Rázem jsem měl zase svůj dreamteam a nařizoval si budíka na tajňačku na dvě ráno, i když jsem měl vstávat do školy. Po úvodní demolici řeckého soupeře 4:0 a hatticku Batistuty jsem byl přesvědčen, že titul si nikdo jiný nezaslouží. Do toho Maradona.

Ve středu pole, malinko méně pohyblivý, zato s přesnými přihrávkami, báječně dirigoval tým a oproti italskému šampionátu se zdál i na vyšším výkonnostním levelu. Spíš bych to ale s odstupem času přiřazoval lepší formě hráčů kolem něj. Porážce Řeků přispěl nádherným gólem do šibenice. Později jsem četl článek, že půl roku před šampionátem v USA podstoupil speciální dril, aby byl na turnaj ve formě a zavřel pusu pochybovačům, co už nevěřili, že může hrát na nejvyšší úrovni. Následovaly dva góly Caniggii v zápase s Nigérií, jeden po Diegovo asistenci a jeho další kvalitní dirigentský výkon. Třetí zápas ve skupině už hráli Argentinci o prázdninách, a já musel na chatu k dědovi a remcal, že budu muset koukat na černobílou televizi. Zápas šel zase od dvou ráno. Děda slíbil našim, že ponocovat nebudu, ale protože dědové jsou od toho, aby s vnoučky porušovali pravidla, která musíte dodržovat u rodičů, dohoda zněla jasně, v noci mě vzbudí. Nevzbudil. Zaspal. Ráno, rozmrzelý, nevěřím klukům na návsi, že Argentina prohrála a Maradona nehrál, protože neprošel dopingovým testem. Ale vy historii znáte. Víte, že kluci nekecali. Já jsem se tenkrát rozbrečel a Diegovi se už podruhé zhroutil svět. Fotbalově definitivně. Jeho reprezentační kariéra se po zápase s Nigérií zastavila. Na konečném resumé - 91 zápasů, 34 gólů. S jeho odchodem uvadla i Argentina a prohrála i další, hned první vyřazovací zápas. 2:3 s Rumunskem.

  Často slýcháme otázky, jak by asi ten daný fotbalista uspěl v dnešní době. Jak by dopadl Diego? Měl štěstí na dobu! Vzhledem k jeho chování na hřišti by byla jeho bilance na MS dnes, v době videa, úplně jiná. Jeho reálná bilance jsou 4 MS. Ze dvou odešel s ostudou. Málokdo si pamatuje, že v roce 1982 skončil v závěrečném zápase ve čtvrtfinálové skupině s červenou kartou, kdy za stavu 0:3 proti Brazilcům neudržel nervy a surově fauloval. Další dva turnaje odehrál celé, 1986 se stal mistrem světa a zaskvěl se coby největší hvězda, 1990 byl ve finále a USA 94, jak jsem již psal, nedohrál kvůli dopingu.

  Kdyby už tou dobou bylo video, v roce 1986 by se možná mistrem světa nestal. Gól rukou proti Anglii by odhalilo video, a dostal by za něj žlutou kartu. Pravděpodobně by potom nedal ani ten svůj nejslavnější gól, o pět minut později, po neskutečném sólu z vlastní poloviny. O 4 roky později v Itálii by byl hned v druhém zápase, už na jeho začátku, vyloučen. Tam si totiž proti SSSR zopakoval svůj kousek rukou. Jenomže tentokrát to bylo po hlavičce Kuzněcova, která by šla do branky. Za to se už i v roce 1990 dávala červená karta. Tápající Argentina by po úvodní porážce s Kamerunem bez Diega asi ani nedokázala postoupit ze skupiny.

  Ovšem my můžeme celé dva předchozí odstavce, pokud bychom Maradonu převedli do dnešní doby, škrtnout. Na dopingový test by totiž chodil častěji, a tak je pravděpodobné, že už by se ani na MS 1990 nedostal a nejspíš by jeho kariéra skončila mnohem dřív.

  Zaplaťpánbůh, že žil v době, kdy žil. Určitě pro všechny fotbalové fandy.

  Ano, nebyl to vzorný hoch, život s ním musel být asi šílenství. Jeho účast na posledním MS, v roce 2018 v Rusku, si pamatujeme. V čestné loži, a zase v rauši. Ale to byl prostě Diego.

  Pro Argentince nikdo nebyl víc. Milovali ho pro jeho fotbalové umění, pro jeho zápal, i právě pro to, že udělal cokoliv, aby lidé v jeho milované Argentině byli šťastni. Jeho včerejší smrt rozpoutá dlouhý smutek. Nikdo toho pro fandy v téhle fotbalové zemi neudělal víc.

  Tak, ať ti to Diego, řádí, i ve fotbalovém nebi.