Česká fotbalová eurocesta skončila v Asii, ve čtvrtfinále, na dánském dynamitu. Tahle věta sama o sobě by vám za normálních okolností asi moc smysl nedávala, protože těžko by někdo řekl, že se může hrát Euro v Asii, a že by národní tým Česka mohl dojít do tak vzdálené fáze turnaje.
Ale stalo se. Chlapcům v červených či bílých dresech se lvem na prsou se sluší zatleskat. Byla nás většina, kdo předpovídal konec ve skupině, navíc po té přípravě v Itálii a čtyřgólové nadílce. Ač se to někomu zdá jako promarněná šance, že Dánové byli hratelní a kdoví cosi, když přihlédneme k reálné kvalitě našeho výběru, je čtvrtfinále asi maximum, čeho dnes můžeme dosáhnout. Hráči si sáhli na dno sil. Po zápase s Dány, v jehož závěru už neměli páru na nějaký strhující tlak, byli vyšťavení a sotva lezli. Vyčítat jim fakt nemůžeme vůbec nic. 
Byly tam věci, které český fanda asi bude rozebírat a brát je jako důvody, proč se nakonec nepovedlo postoupit dál. Jakožto jeden z milionů trenérů z restauračních či zahradních židlí, z gauče, nebo z tribuny, mám taky svůj názor, ale my s týmem nejsme, břemeno odpovědnosti neneseme, a tak s tím (naštěstí) nic neuděláme. Mně se třeba nasazení plné sestavy proti Anglii a nominace Bořila do zápasu s Dánskem jeví jako nesmysl, který mohl i s nespravedlivým cestováním nakonec způsobit velkou únavu v závěru čtvrtfinále, Šilhavého opatrnost občas bila do očí, celkově ale musíme trenéry a všechny okolo národního týmu pochválit a poděkovat jim za to, že jsme zase po dlouhé době mohli hrdě mluvit o českém nároďáku. Někteří si, doufejme, udělali jméno, a úspěšné Euro trošku zvedne zájem o zboží se značkou "český fotbalista", jejíž hodnota, a to si přiznejme, v posledních letech na trhu spadla na tak nízkou úroveň, že o ní nikdo nestál.
Jen je fakt nesmírná škoda, že tu opravdovou atmosféru velkého turnaje si hráči mohli vychutnat jen jedinkrát, ale o tom už jsem tu psal dříve, tak se opakovat nebudu. Jen tedy, v duchu dnešní doby, vyslovím přání, aby už ta temná doba pro sportovní fandy, bez možnosti užívat si napínavé bitvy svých oblíbenců z tribun, skončila a nikdy už se nevrátila.
Malé pozastavení nad ostatními čtvrfinálovými zápasy.
Rychlý gól Španělů byl pro jejich souboj se Švýcary asi to nejhorší, co mohlo televizního diváka potkat. Další pěší držení míče, a po krásném divokém představení s Chorvatskem zase návrat do časů sterilní, chodecké nudy, u níž jsem se modlil, aby jí někdo před nástupem prodloužení rozhodl, a já to nemusel sledovat dalších 30 minut. Vyloučení Švýcarů v druhém poločase bylo první červenou, kterou bych tedy já rozhodně nedal, a jestli nebyli Španělé tuto hodinovou výhodu využít dřív, než v penaltovém rozstřelu, pak doufám, že v semifinále zaslouženě skončí na italských kopačkách.
Italové se svým belgickým protivníkem předvedli fantastický první poločas, asi vůbec nejlepší úvodní dějství, které bylo na letošním Euru k vidění. Byl jsem jako u vytržení, a naopak si u tohoto klání přál, aby se prodlužovalo. 
Ale posledních 15 minut jsem zase začal poznávat tu Itálii, kterou nikdo nemáme rádi, tu zdržující bandu diskutérů, která po každém souboji padá, polehává, drží se se smrtelnou grimasou za všechno možné, a tahá čas.. No.. Drazí Italové, pro tentokrát budu tento úsek ve své paměti ignorovat, abych vám mohl i nadále držet palce na postup do finále, které si po jinak kvalitních výkonech zasloužíte. Ale už se na to polehávání vys.....
Posílen větším množstvím kvalitních vinných vzorků a s otevřeným barbadoským rumem jsem po hrdě akceptované porážce od Dánů večer konečně poprvné na turnaji zhurta křičel "England", protože dala čtyři góly a obava z nudy po rychlém gólu trvala jen poločas. Anglie má skóre 8:0 a viditelně se její výkonnost zvedá. Hraje stále velice obezřetně a účelně, ale takhle to pozdější vítězové na šampionátech většinou dělají. Dánskou překážku asi moc vážně neberou, takže už se určitě celá země těší na první velké finále od roku 1966. 
Harry Kane se trochu rozstřílel, a je společně se Sterlingem asi jedinou hrozbou pro Patrika Schicka, aby přišel o dělené první místo v tabulce střelců na turnaji. 
Jak vidíte v přiložené tabulce, všichni nejbližší pronásledovatelé už jsou s turnaje venku (zůstávají oranžovou tečkou označení hráči).
Euro se vrací na celou závěrečnou fázi do Wembley, kde už konečně bude fotbalová atmosféra se 60 tisíci diváky. Výhodu bude mít Anglie, tak se nechme překvapit, jestli ten tlak ustojí, nebo to dopadne jako vždycky, když už se zdá, že by mohla konečně uspět.
Závěrem od fotbalu odbočím k ostatním sportovním aktualitám. Velký klobouk dolů před baskeťáky, opravdu dokázali postoupit na olympijský turnaj a přeju jim hlavně, aby nehráli před prázdnými tribunami. Byla by to škoda. Řeky jsme přejeli, až přecházel zrak. A jak správně poznamenal můj kamarád, lepší tým už někdy těžko sestavíme. Skupina s USA, Francií a Íránem je brutální, ale ze tří skupin postupují i nejlepší dva třetí, takže to chce kanonádu na úvod s Íránem, a pak, děj se vůle boží.
Nadějně se opět pro naše holky vyvíjí i Wimbledon, tři jsou ve čtvrtém kole. Hrdinka Roland Garros Barbora Krejčíková je stále v turnaji, drží si asi patnáctizápasovou vítěznou šňůru, a dneska vyzve světovou jedničku Barty. Věřím, že jí dá.
A ještě slovem k Tour de France. Zdá se, že nás čeká éra dominance jednoho muže, a to po několik dalších let. Z Pogačara se asi stane takový cyklistický Fourcade. To, jak zamával s konkurencí v 8. etapě a prakticky rozhodl Tour hned v první horské etapě, to už tu dlouho nikdo nepředvedl. A to je mu 22 let. Prý cyklisti zrají až po třicítce. Jeden titul má už z loňska, druhý mu letos sebere jenom opravdu blbá náhoda, a teď se můžeme vsázet, kolik jich za kariéru dokáže získat. Deset?
Komentáře
Okomentovat