"Olympijské hry budou dle oficiálních nařízení úplně bez diváků", zaznělo nikoliv neočekávané finální stanovisko organizačního výboru tokijských her někdy 14 dní před jejím startem.
"Ne, na to se fakt dívat nebudu!", zněla moje jednoznačná odpověď.
Díky Euru jsem se zase mohl ponořit do sportovních zážitků před (někde zčásti) zaplněnými tribunami a je to tak obrovský rozdíl, že jsem se opravdu nehodlal vracet do nedávných depresivních časů s prázdnými tribunami. Byl jsem naprosto pevně rozhodnut japonskou olympiádu opravdu nesledovat a jen tak letmo zjišťovat, jak to občas v některém tom sledovaném sportu dopadá. Jak bude vypadat ta atletika? A co chudáci baskeťácí, po tolika letech na OH, a před prázdnou halou? Ne. Fakt ne.
První olympijský víkend jsem byl na Mallorce, takže mému předsevzetí nic nebránilo. Nikdy se mi nestalo, že bych neměl rozpis a nevěděl předem kdo, kdy, s kým a kde bude hrát. Tentokrát nic. 
Až třetí den jsem si ráno jen ze zvědavosti pustil Ondřeje Cinka na horských kolech. A vida, tam nějací lidi byli. No, a když se dostal na třetí místo, začal jsem fandit, jak jinak. Pak píchnul, a vida, byl jsem nasr..... Tedy, jedno mi to nebylo. No a pomalu jsem si pouštěl alespoň finále našich závodníků. A jak tak nějak hezky ten první týden přibývaly zlaté medaile, tak jsem si uvědomil, že to vlastně sleduju docela často a u některých sportů ta absence lidí je fakt jedno. Jako u toho legendárního souboje Liptáka s Kosteleckým nebo i u těch vodních slalomářů.
No a jak se blížily konce skupin v basketu, ve volejbale a v házené, začal jsem, jako při ostatních olympiádách, sledovat i to. Tak se alespoň podívám na pěkné holky, jak se řežou v házené nebo v dalších sportech.
Nakonec to dopadlo tak, že posledních 6 dní už jsem si večer zahvězdičkovával očekávané události a dokonce se budil v půl třetí na kanoistická finále.. Takže sportovní postiženost mě nakonec dohnala, sledoval jsem i ženský fotbal skoro všechny zápasy (níže pochopíte proč) a i když nadále odmítám prožívat třeba fotbaly nebo hokeje před prázdnými tribunami, zažil jsem několik opravdu emotivních chvil.
Tady jest první olympijský žebříček, a to pět největších zážitků, které jsem během tokijských her zažil.
5) Adam Ondra, když lezl poslední disciplínu, na vzdálenost. Jak se mu nepovedl ten boulder, bylo jasné, že potřebuje dolézt nejvýše ze všech. Když několikrát visel jenom za dvě končetiny, fakt jsem skoro nedýchal. Že to nedopadlo medailově, je hlavně kvůli tomu boulderu, ale tedy, jak jsem žádným fandou lezení nebyl, tak tohle byla trefa do černého. Krásný sport.
4) Prskavcovo zlato. To, jak si namazal na chleba všechny svoje soupeře, bylo úžasné. Jel naprosto bez zábran, sledoval jsem to na zahradě, sám, a řval jako pošuk. Taky sám. Ale zážitek parádní.
3) Světový rekord Yulimas Rojasové v trojskoku. Celou soutěž skákala neskutečně, ale všechny dlouhé skoky přešlápla. Světový rekord se od roku 1995 neposunul a už několikrát se zdálo, že se našla ta pravá závodnice, co jej posune, ale nikomu se to nepovedlo. V posledním pokusu už měla jisté zlato, takže jsem už s nějakým posunutím rekordu nepočítal, a nakonec z toho bylo 15,67 a můj řev, tentokrát doma. Pecka! Miluju, když v atletice někdo změní historii..
2) Zlato Lukáše Krpálka. Všechny zápasy začal tak nějak nemastně neslaně, se žlutou kartou, a vždycky to dokázal zvládnout. Ve finále to ale dlouho nevypadalo a už jsem upřímně čekal, že tu svojí bájnou metu, dvě zlata ve dvou nejtěžších hmotnostních kategorií, nedobude. Dobyl. Taky na zahradě, taky sám, a taky řev na celou kolonii. Krpálek je prostě úkaz. Tak signifikantní vzor klaďase prostě jen tak nenajdete. Tomu to opravdu nelze nepřát.
1) Carsten Warholm, 400 m překážek za 45,94. Finále se běželo někdy ve 4:30, já s ještě opuchlýma očima okamžitě po probuzení ve čtvrt na šest zapnul telefon a nastavil si záznam hned na tenhle závod. Kevin Young udělal svěťák na překážky 46,78 v roce 1992 a co si tak pamatuju, o tomhle rekordu jsem si vždycky říkal, že nechápu, jak ho mohl zaběhnout. Zlata se rozdávaly mnohokrát i za 48,50, když se někdo dostal pod 48 vteřin, už to byla událost. A pak přijde ještě k tomu bílý běžec, a všechny historické statistiky rozcupuje na padrť. V červnu nejdřív ten letitý rekord o 8 setin posunul, takže šance, že při načasování formy by ho mohl na olympiádě ještě zlepšit, tu byla. Ale o třičtvrtě vteřiny??? Naprosto mě to vystřelilo s postele. Jako řvát v půl šesté ráno, když ani nejde o českou medaili, to jsem nedokázal. Jednak proto, že jsem ještě neměl probuzené hlasivky, ale hlavně proto, že mi to hlava nebrala a jen jsem v úžasu potichu opakoval: "Ty pí..., ty pí...., to neni možný, to neni možný, ty pí.... 45,94, čtyřicet pět devadesát čtyři, no ty pí..."
Letní olympiáda mě sice nikdy nebaví tak, jako ta zimní. Je to ale vždycky událost, na které poznám sportovce z odvětví, která jinak příliš nesleduju. A jak jsem psal, fakt rád sleduju ženské kolektivní sporty. Volejbal jsem letos flákal a díval se až od čtvrtfinále, ale když jsem viděl ty Italky... Mmmm... Hned jsem zalitoval. Proto jsem žádné závěrečné zápasy už propásnout nehodlal.
Druhý dnešní žebříček tak věnuji všem pánům. Pokud nesledovali nebo neznali, zde je pět vyvolených, které jsem před olympiádou neznal, a jejichž instagram jsem hned po jejich "poznání" projížděl. :)
5) Szandra Szollosi-Zacsik - házená, Maďarka
4) Rosamaria Montibeller - volejbal, Brazilka
3) Janja Garnbret - olympijská vítězka v lezení, Slovinka
2) Elena Pietrini - volejbal, Italka
1) Adriana Leon - fotbal, Kanaďanka... Ano, nikdy bych neřekl, že se mi někdy bude líbit fotbalistka, ale tahle malá blondýnka..
Ač tedy bez diváků, nakonec mě odložená olympiáda přeci jen o nějaké ty zážitky a pěkné pohledy obohatila. A českým fandům přinesla i dost radosti. 11 medailí, z toho 4 zlaté, a celkově 18. místo je slušná vizitka.
Za tři roky u anglicky nemluvících žabožroutů v Paříži bych chtěl být naživo u toho, přestože jsem vzhledem k jejich neochotě nemluvit ničim jiným, než tou jejich hnusnou francouzštinou, říkal, že už tam nepojedu. Ale to se samozřejmě nestane. Vždyť se tam do té doby bude ještě třikrát hrát Roland Garros a taky MS v Ragby 2023... :)
Komentáře
Okomentovat