Byl jsem pevně rozhodnut, že letos zase po pěti letech pojedu na Roland Garros, nejlépe na prostřední víkend, abych viděl třetí a čtvrté kolo, kdy už se na tenisových grandslamech setkávají nasazení a vysoko postavení hráči, ale ještě stále je šance, že v pavouku zůstane spousta Češek.
Když jsem ale začátkem února začal cestu plánovat dopodrobna a už jsem měl hotový kalendář sportovních událostí, zjistil jsem, že se onen prostřední grandslamový týden kříží se semifinále a finále MS v hokeji. (kam jsem mimochodem také přemýšlel, že bych se vydal) Ale potom, co mě zase náš reprezentační hokej během olympiády naprosto otrávil, přestal jsem se nějakým mistrovstvím zaobírat a v březnu celou Paříž koupil.
Čím víc se ale MS blížilo, začal jsem mít takový ten rozpolcený pocit.. Co kdyby to přeci jen zase po dlouhé době vyšlo? Nový trenér, tým v přípravě šlapal, velká jména z NHL už jsou nebo ještě budou k dispozici, při postupu by z druhé skupiny nemusel číhat žádný velký soupeř.. A pomalu jsem začínal vymýšlet scénáře, jak si budu muset nastavit v Paříži režim letadlo, aby mě nikdo nenapsal, a jak všem účastníkům pařížského zájezdu budu klást na srdce, ať hlavně nelezou na internet a neříkají mi výsledek s tím, že po konci tenisového dne si dáme všechno re-live na noťasu na hotelu.
Po dnešním představení českého národního týmu v utkání s Rakouskem je ale velice pravděpodobné, že nebude žádných krizových scénářů třeba. Žádná pohádková proměna se nekoná, to, co jsme museli trpět během posledních šampionátů i olympiády, je tu, tvl, zase!!!
Zase hrajeme po mantinelech. Hráč na modré po vyhraném buly místo střely zajede do rohu, a tam se Češi pohybujou v útočném pásmu soupeře s pukem na holi nejčastěji. Hráči z extraligy, co se v přípravě vybičovali, aby si vybojovali postup, najednou téměř nestihají Rakušany (kteří by bez vyřazení Bělorusů ani v A skupině nehráli), a borci z NHL, na které jsem v sezoně koukal, jak válí, vypadají, že je hokej nebaví.
Jakoby pro ty extraligové borce byla samotná účast na MS vrcholem, a pak už jsou buď utahaní, nebo s nárůstem výkonosti ostatních prostě nejsou konkurenceschopní ani při utkání s evropským podprůměrem. A hoši ze zámoří vypadají, že po přeletu do Evropy je poloprázdné haly a neznámá jména soupeřů utlumí na poloviční výkonnost.
Rok co rok, s výjimkou roku 2019, to samé.
V diskuzích se kritizují a odvolávají Růžičkové, Jandačové, Pešánové.. Ale jak vidno, v trenérech, ač třeba poslední dva jmenovaní mě s těmi rotováními sestavami rozpalovali do běla, to asi nebude. Mění se systém, mění se realizační tým, a dál hrajeme PÍČU...
Nějakého víkendového roztěkání či dokonce sledování telefonu v hledišti Roland Garros se nejspíš tedy bát nemusím. A vzhledem k tomu, že ve skupině máme ještě Finy, USA a s podobným výkonem, jako dnes proti Rakousku, můžeme prohrát i s Lotyši, nemusí náš konec nastat ani ve čtvrtečním čtvrtfinále, ale dokonce už s koncem základních skupin v úterý.
Samozřejmě, že budu moc rád, když se spletu.
Komentáře
Okomentovat