O uplynulém víkendu vyvrcholily dvě globální sportovní akce. Rozdělím dnešní emotivní rozjímání nad úžasnými zážitky z obou podniků do dvou blogů, protože si každý zasluhuje svou vlastní pozornost.
Tento blog tedy bude o Tour de France, oregonské atletické výkony okomentuji hned v tom dalším.
V předchozím článku, psaném před pyrenejskými etapami, jsem se už vyjádřil k pocitům, které ve mně dosavadní vývoj letošní Tour vyvolal. Obava o Pogačarovu dominanci a nudu v podání jeho vlastního závodu vystřídala touha vidět ho vybojovat skoro ztracený žlutý dres po jednom jediném nepovedeném odpoledni. Celý průběh Tour po tom výjezdu do Grand Bornand, v němž Pogačarovi ujel Vingegaard a nadělil mu tři minuty, už byl bohužel trošku daní za to, jak úchvatná ta jedenáctá etapa byla a další strhující zvrat už nenabídl. Tadej, jak jsme čekali, se snažil, útočil, ale Jonas se jeho zadního kola nepustil, a tak trošku očekávaně potom v posledním stoupání na Hautacamu nastoupil a po předchozích atacích Slovinec už neměl nárok. Vingegaard tím definitivně potvrdil svou výhru. Náskok tří a půl minuty v časovce ztratit snad ani nemohl, to jen snad že by mu testy na tu smrtelnou nemoc pro mladé sportovce, po které musel odstoupit i Chris Froome a dalších asi třicet jezdců, naměřili pozitivní hodnotu. K tomuto bizarnímu okamžiku naštěstí nedošlo. 
Po dvou letech kralování Tadeje Pogačara tedy letos Tour vyhrál Jonas Vingegaard. Jejich vzájemná bitva byla letos ozdobou nejslavnějšího etapového závodu na světě, a jen se můžeme těšit, co jejich vzájemná rivalita přinese v příštích letech. Oba jsou ještě dost mladí. Nepřijde-li na někoho z nich pohroma v podobě těžkého pádu či v cyklistice vždy hrozícího dopingového průseru, nebude v příštích letech nikdy jednoduché tipnout si, který z těch dvou supermanů se na danou Tour zrovna lépe připravil. 
Pro Vingegaarda letos hrála jednoznačně síla jeho týmu. Jumbo Visma oproti Pogačarovu UAE mělo spoustu výborných pomocníků, bez kterých by Vingegaard například v té stále zmiňované jedenácté etapě Pogačara určitě tak neutahal. Naopak UAE, ač letos bylo určitě lepší než v minulých letech, značně prořídlo už během druhého týdne, a i taktika závodníků okolo Vingegaarda nabízela širší škálu možností, jak s jednotlivými dny naložit. Když se zpětně podíváme na průběhy etap, až jeden nabyde pocitu, že Jumbo vždy dokonale odhadlo, jak se budou zejména důležité horské dojezdy vyvíjet a vždy již od začátku každému ze závodníků dokázala určit takové pokyny, aby z toho Vingegaard mohl profitovat. Jemu vlastně stačilo držet se Pogačara a dvakrát mu nastoupit. Zatímco Tadej nastoupil snad pětadvacetkrát, a Jonas nebo jeho tým si jej hravě dojel, Vingegaard si vždy počíhal na to, až Pogačara utaví (nebo se utahá sám svými nástupy), a pak jej utrhl. A co se té pomoci týmových kolegů týče, já jsem třeba naprosto nepochopil, proč McNulty z Pogačarovy stáje v prostřední pyrenejské etapě, kdy se s ním drželi právě už jen Jonas s Tadejem, dotáhl brutální tempo až do cíle. To si mysleli, že Vingegaarda utaví? Tak to se nepovedlo. Spíš to uškodilo právě Pogačarovi.
Koruna krále je ve správných rukou. Já ale nemůžu jinak, a v souvislosti nejen s letošním ročníkem musím zmínit ještě jedno jméno.
Wout Van Aert.
Je to DÉMON!!!
Co tenhle závodník dokáže, to mi prostě hlava nebere. Dokonalý časovkář, jednou první, jednou druhý. Úchvatný tempař. Vítěz bodovací soutěže a držitel zeleného trikotu pro sprintery s monstrózním náskokem. A v kopcích rovněž skvělý. A to celé v závodě, kdy jezdil v týmu, kde se vše podřizuje celkovému úspěchu jiného závodníka. Opravdu mi v souvislosti s ním vyvstává na mysli jediná otázka: "Co by se stalo, kdyby tenhle cyklista jel Tour de France na celkové pořadí? Ano, v diskuzích pod cyklistickými články si tuto úvahu pokládá spousta lidí a většinou na to existují podobné odpovědi: "Je na horské etapy moc těžký."
Tenhle argument je samozřejmě pádný, o tom žádná. Rovněž musíme vzít v potaz, že když se vyjížděly největší kopce, po tom, co Van Aert fantasticky pomáhal Vingegaardovi, si třeba posledních 10 kilometrů z balíku vystoupil a pak dojel na pohodičku s dvacetiminutovým odstupem. A tohle mělo určitě potom vliv na to, že byl v další etapě zase v úniku či jinak aktivní. Tedy mínusy máme dva - váha a neúčast o výhru do posledních metrů v kopcích. Já bych přidal ještě třetí - možná by ho to tak nebavilo, kdyby nemohl v každé etapě útočt.
Jenže když někdo dokáže tři etapy vyhrát, ve třech být druhý, v jedné třetí, vyhrát bodovací soutěž a ještě x-krát dotáhnout některého ze svých kolegů z týmu do balíku či mu utrhnout největší soupeře, logicky vám vyvstává otázka, jak by si asi jako lídr týmu na celkové pořadí vedl?
Přiznám se, že oblíbenějšího cyklistu momentálně v pelotonu nemám. A jestli bych si něco v budoucnu, kromě napínavých, předem nerozhodnutých Tour mezi Vingegaardem a Pogačarem přál, bylo by to právě to, aby Wout Van Aert bojoval jako lídr o pódium (a úspěšně). Trošku se obávám, že vzhledem k tomu, jak si jej Jumbo Visma pro jeho univerzálnost váží, nebude se mu asi z lukrativní smlouvy chtít utíkat. A radši bude dál dělat zajímavou jednu etapu za druhou (skutečně, mít takového domestika, to je jako mít nejlepšího kámoše, co se o vás vždycky postará) a svou všestranností pomáhat k celkovému vítězství jiným.
Woute, Jonasi, Tadeji. Díky za letošní Tour. Díky vám byla naprosto vyjímečná. Až je mi líto, že na príští rok budu muset čekat víc než 11 měsíců.
Komentáře
Okomentovat