Vánoce, to bývá, nevypadne-li člověk někam do tropů, samá deprese. Tma ve čtyři, venku odporně, žádný sníh, většinou mlha, bolest přejedeného břicha, běhat se dá, pokud člověk není zrovna nemocen nebo se večer před tím neožral, pouze vevnitř na páse, pořád stejná nuda plná pohádek v televizi, otravné organizování, kdy se přežerete u těch či oněch příbuzných a taky juniorské mistrovství světa. V posledních dvou dekádách záruka přídělů od zámořských výběrů, trápení s týmy Německa, Rakouska či Švýcarska a předčasný, bolestivý konec bez fanfár. Co se mě týče, nevydržívával jsem u zápasů českých dvacítek někdy ani do třetí třetiny. Jako ne uplně zažraný do sledování mládežnického hokeje většinu týmu ani neznám a během turnajů je ani poznat nestihnu, protože jejich výkony ničím nezaujmou a debakly mě neba. V dospělém hokeji potom žádná díra do světa, spíše marné pokusy v nižších amerických soutěžích a návraty do Evropy.
Přestože předchozí netradičně letní mistrovství naznačovalo, že letošní výběr by mohl hrát dobře, nečekal jsem oproti předchozím dvaceti letem žádnou překotnou změnu.
Ale jsem rád, že jsem se spletl, jsem nadšen, že jsem si zase zařval při semifinále a finále a jsem natěšený, kdo z hráčů letošního výběru se uchytí v nejslavnější hokejové soutěži světa a bude nás bavit i v dresu národního týmu (toho času na hrudi bohužel se slepicí místo národního znaku). Opravdu marně přemýšlím, kdy jsem u nějakého českého týmu v posledních letech netrnul hrůzou, že dostane nařezáno nebo bude hrát nekoukatelně z rohu do rohu. A to nemyslím jen juniory. Sice jsme loni v květnu konečně zase dosáhli na bronz, ale čtvrtfinále bylo proti slabším Němcům, semifinále dopadlo příšerně, a při vítězném zápase o bronz proti USA jsem nastupoval do letadla z Paříže za stavu 1:3 a po přistání nešikovně hned ze zvyku po zapnutí skončil na sportovních stránkách s nadpisem "Senzační obrat ve třetí třetině přinesl bronz". Takže jsem si ani nezabékal. Jinak přinášel český hokej podobnou depresi, jako ty Vánoce.
Člověk by si teď tak rád spokojeně povyskočil, jak nám ta ošklivá doba končí a budeme se zase radovat z českých úspěchů. Abych tu náladu hned nekazil - je samozřejmě moc dobře, že naše dvacítka ukázala tak perfektní výkony, že jí nepřehráli ani stejně staří Kanaďani, ani Švédi, a že místo trápení nasázela všem slabším týmům devítku. Hokej je z větší části hlavně hlava a pokud se naučí hráči vyhrávat už v takhle raném věku, můžou se těmi lídry budoucích vítězných týmů skutečně stát. Ukázali se agentům, ti, co ještě nebyli draftovaní, si řekli o pozornost při letním rozdělování do týmů NHL, a ti, co zatím vedli v zámoří farmářské či juniorské týmy dali šéfům elitních klubů jasné znamení, že s nimi mohou počítat. Čím dříve se z nich stanou platné články nejlepších týmů světa, tím líp. Potěšila hlavně nebývalá hokejovost a produktivita obránců. Jiříček, Špaček či Svozil by konečně mohli zalátat tu díru, která v české defenzivě už léta zeje. V útoku bychom ještě jakžtakž konkurenceschopný tým třeba na olympijských hrách s účastí všech hvězd poskládali, ale opravdu světové obránce už léta nemáme. Nejlepší český bek je Hronek, ale že by se dalo hovořit o superhvězdě, ze které by se posadili na zadek McDavid nebo Rantanen, to asi těžko. Stejný děs je to v kdysi opěvovaném brankovišti. Ani jeden z našich gólmanů v NHL není žádná neprostupná zeď, nejlíp asi chytá Vejmelka, ale že by na posledním šampionátu extra podržel, to ne. Čísla brankáře Suchánka na právě skončeném turnaji ale byla ohromující. Takže super, můžeme tento mladý výběr považovat za drobounké světýlko na konci dlouhého temného tunelu.
Jenže taky je třeba vidět, že 17 hráčů z 23 nehrají v Česku a raději v útlém věku zmizeli z tuzemského prostředí. To by je totiž sotva posunulo na takovou úroveň, aby se mohli uchytit v NHL. Až na výjimky typu Kubalíka nebo Šimka víceméně znamená, že když hráč ještě ve dvaadvaceti hraje českou extraligu, už ho můžete pro světový hokej prakticky odepsat. Tedy dnešní český systém výchovy je nadále naprosto nevyhovující a cesta do velkého hokeje vede jen přes včasný úprk.
Asi až následující roky ukážou, jestli se přeci jen něco mění a když už není dostatek trenérů a peněz na výchovu v našich klubech, tak se alespoň množství českých kluků, schopných se vypracovat v elitní hráče, byť i za cenu odchodu pryč, bude zvyšovat.
Zatím si třeba můžeme decentně pozpěvovat, že nějaká ta budoucnost v podobě jednoho talentovaného ročníku by tu byla. I to je ve světle umístění na posledních šampionátech pořád příjemné pomyšlení.
No a kdo se nechce zabývat tím, co bude, tak může vzpomínat na ty dlouho nepoznané návaly nadšení, když se podařilo po celozápasovém obléhání překonat švédského gólmana nejdřív v poslední minutě základní hrací doby, potom v poslední minutě prodloužení a jak se povedlo dovést až do prodloužení zápas s jindy naprosto suverénní Kanadou i přes dvougólovou ztrátu po dvou třetinách. Jooo, kdyby jsme se něčeho takového dočkali třeba za rok a půl na domácím šampionátu v Praze na vlastní oči...
Komentáře
Okomentovat