Dvanáctileté čekání na postup do semifinále mistrovství
světa do 20ti let v ledním hokeji je po včerejšku u konce. Letošní výběr „dvacítek“
se konečně dokázal odpoutat ze čtvrtfinálového zajetí a v noci ze čtvrtka
na pátek, konkrétně od 2:00, se pokusí o další zázrak proti favoritovi
největšímu – Kanadě.
Byl to hezký pohled na popadanou pyramidu těl, kterou
přešťastní mladíci v již notoricky prázdné hale v Buffalu vytvořili.
Historie se na to, jak k tomu došlo, sice ptát nebude, je si ale nutné
přiznat, že včera stáli při „našich“ mladých chlapcích všichni svatí. Prostě
jak se říká, měli z pr.ele kliku. Musím se přiznat, že jsem u zápasu
docela trpěl. Výsledný poměr střel 54:30 mi přijde ještě milosrdný, měl jsem
pocit, že to musí být tak 60:15. Finové asi ještě pár dní nepochopí, proč tohle
utkání prohráli.
Protože Kořenář!!
Výkon českého brankáře byl naprosto fenomenální. A v jednom
měli komentátoři utkání pravdu – je trošku s podivem, že Kořenář nedostává
pravidelnou šanci v naší nejvyšší soutěži, když se podíváme na to množství
zahraničních gólmanů, kteří se pohybují v brankovištích extraligových
týmů.
Bylo to takové malé déja-vou – neprůstřelný brankář a první
proměněný nájezd Reichela.. Co mi to jenom připomínalo.. :D
Ještě ke komentátorům – ač mám Michala Dusíka velice rád,
trošku mě během šampionátu dvacítek ve dvojici s Milanem Antošem irituje.
Jasná páka, pozitivní by měli být. Ale někdy mi to připadalo až příliš. Tvrdit
až do konce prodloužení, že zápas je vyrovnaný nejen ve skóre, a že jen možná jsou
Finové o malinký chloupek lepší, bylo jako dělání z diváka u televize
blbce. Nesleduji první hokejový zápas, abych nedokázal poznat, kdy je, i přesto
že mu držím palce, český celek permanentně pod tlakem. Samozřejmě, neměli by to
dělat jako ta spousta chlapíků z pivkem, co kolem mě stáli den před
Štědrým dnem v Litvínově, a od páté minuty nad jakoukoliv nepovedenou akcí
snažících se domácích mávali rukama a lamentovali: „To si dělá srandu, to je
neskutečný!!“ (a budiž jim trestem, že soupeř minutu před koncem vyrovnal a
zápas skončil prohrou na nájezdy). My Češi máme velmi často tendenci všechny
úspěchy svých týmů či krajanů shazovat a dopředu tvrdit, že prohrajeme, abychom si po
utkání mohli hrdě zahřímat: „Já to říkal!“ I mně se občas taková situace
přihodí. Pamatuju si olympijské hry 2014 a naše čtvrtfinále s USA. Byl
jsem hrou českého hokejového týmu po celý turnaj v Soči tak nějak konsternován
od prvních zápasů. Sledoval jsem i všechna ostatní utkání, a tak strašně jsem
záviděl Kanadě, Finům a USA, jak hrají rychle. Hra českého týmu mi proti tomu
připadala, jako film „Cesta do pravěku“. Když naši nastupovali do čtvrtfinále
proti superrychlým Američanům po jedné povedené třetině se Slovenskem, pravda, nevěřil
jsem už od začátku. Když pak Pavelec dostal zkraje dva góly z nulového úhlu,
z toho jeden snad tři vteřiny před koncem první třetiny, a brzy po začátku
té druhé dali o třídu lepší Amíci na 4:1, všechen vztek se ve mně nakumuloval a
nechtěl se již dále dívat. Od přátel u stolu jsem to schytal s tím, že se
mnou na hokej už nikdy nejdou :D. Správný fanoušek prý věří až do konce. Fandit
bychom měli stále, to je pravda. Jen je prostě někdy dobré se na věc podívat
realisticky a nelítat v oblacích.
To by mělo platit nejen pro Dusíka s Antošem, ale
hlavně pro české hrdiny včerejšího odpoledne. Nastoupit proti Kanadě s pokorou,
uvědomit si čtvrtfinálové chyby, makat a věřit, že se na nás hokejové štěstíčko
třeba zase usměje.
Cesta k medaili je, vzhledem k tomu, že v turnaji
zůstali kromě Čechů už jen USA, Kanada a Švédsko, asi ta nejtěžší možná.
Tak věřme. Nesýčkujme předem. Ale buďme nohama na zemi a
uvědomme si vlastní chyby. Jen tak se z nich můžeme do dalších bojů
poučit.
Komentáře
Okomentovat