Už před dvěma lety jsme plánovali naší druhou návštěvu jediného normálně dostupného grand slamu, a to v Paříži. Ale protože se od té doby dva roky na Roland Garros nemohlo, jeli jsme až letos. A to na prostřední víkend, tedy na 3. kolo, a já, bez zbytku, výhradně ženského osazenstva, ještě na první den kola čtvrtého.
Nepředpokládám že mnoho z vás by navštívilo se svými ratolestmi slavný Disneyland, ale určitě existuje mnoho míst, kam když je vypustíte, vidíte nefalšovanou dětskou radost se vším všudy. A když je potřebujete z atrakce odtáhnout, nebo se zavírá, spustí se pláč. Tak přesně takhle to vypadá, vypravíte-li se se mnou na Roland Garros. Jako dítě v Disneylandu!
Těch kurtů!
Těch hráčů!
A ty velké obrazovky, a na nich různé zápasy!
Táta vždycky říká: "Až jednou budu mít peníze, tak si taky pořídím ten fa-ce-bok" (takhle přesně to vyslovuje). Tak až budu "jednou mít peníze" já, tak pojedu na Roland Garros na celých 14 dní. Zatímco ostatní už po dvou dnech sezení na dřevěných židlích či lavicích bez opěradel začínala bolet záda a už to pro ně bylo tak akorát, já byl neutahatelný. A když jsem v půl desáté večer (v areálu jsme byli od tři čtvrtě na jedenáct dopoledne) zjistil, že se ještě nedohrál zápas Ruuda se Sonegem na kurtu č. 14 a šel okamžitě do hlediště, byla na mě použita naprosto neférová zákeřná zbraň.
"Tak snad jsme chtěli koukat na to semifinále v hokeji, ne? Jako přece na něj nebudeme koukat od půlnoci." A za tím vším samozřejmě bylo, že už kvůli mně zbytek účastnic zájezdu nebude nadále odstřiženo od dat a na výsledek semifinále s Kanadou se prostě podívají a já si o záznamu bez vědomí výsledku můžu nechat jen zdát.
Ano, i svoje dětičky určitě dostáváte z hřišť či poutí nějakými podobnými lstmi..
Že jsem raději nedokoukal ten pětiseťák místo té šestigólové nakládačky...
Právě souběh MS v hokeji a Roland Garros je od letoška (tenis se posunul o týden dříve, aby byl mezi RG a Wimbledonem větší počet týdnů) asi tou největší komplikací pro případné další návštěvy. Dívat se na medailové hokejové boje už se mi ze záznamu nebo na letištích na mobilu fakt nechce. Takže nezvýbá, než si příště vybrat čtvrtfinálové dny, to už bude po hokeji.
Celé French Open jsem si s krásnými zápasy letos moc užil, jak ženské, tak mužské turnaje vyhráli zaslouženě nejlepší hráči. Swiateková by snad konečně mohla začít být tou stálicí a hvězdou, která současné labilní ženské špičce tolik chybí když to Barty tak rychle zabalila a Ósaka to psychicky nedává. A mluvit tu o Rafovi? Slova k jeho 22 titulům neexistují. A přiznám se, že ač jsem byl vždy hlavně RogerFan, teď přeju Rafovi, aby jeho počet grandslamových titulů byl co nejvyšší. I když, s tím jeho zdravím to bude čím dál horší a už se těch hlasů, že ho čeká hodně bolestivá doba po kariéře, rojí nějak nebezpečně moc. Ale hlavně, ať nemá nejvíc grandslamů Djoković, hlavně ať ne ten...
A tak jedinými dvěma kaňkami na letošní pařížské tenisové slavnosti zůstávají pokles výkonnosti Češek (jediná ve třetím kole Muchová, a ta, bohužel, přímo před našimi zraky na kurtu Suzanne Lenglen, odkulhala s výronem během krásného zápasu s Anisimovou) a vlatně taky kotník, a to Zverevův. Hrál možná nejlepší tenis svojí kariéry, možná nejslavnější zápas, ve kterém mohl přemoci velikána Nadala, a ve kterém při naprosto vyrovnaném stavu došlápl tak, že má asi pro rok 2022 po tenise. Krásně jsme si vytáhli noťas na louku, vzali si lahvinku Ryzlinka, užívali si parádní utkání, a sic fandili Rafovi, šli jsme domů totálně skleslí a zklamaní, protože přesně takhle si Sascha dopadnout nezasloužil. Ten křik po tom dopadu, brrrr... Tohle se vždycky vryje do paměti a nechce to dlouho ven, tyhle ošklivé okamžiky.
No a jsem zase u Djokoviće. Ten totiž sice na French Open vylítl už ve čtvrtfinále, ale po vyloučení Rusů a tedy Medvedeva, zranění Zvereva a stále se zvyšujících zdravotních problémech Rafy, mu na Wimbledonu možná odpadnou všichni tři nejbližší soupeři.
Komentáře
Okomentovat